Rozhovor - Školy pro umělce málokdy vychovají opravdové hvězdy, na to jsou populární kultura a její průmysl příliš nevyzpytatelní. V případě The Wombats se to ale povedlo – trio, které se potkalo v Liverpoolském institutu múzických umění, vtrhlo v polovině dekády se svým optimistickým indie popem do britského žebříčku. V pondělí večer zahrají na nadcházejícím festivalu Rock For People v Hradci Králové.
Jejich průlomové singly Moving to New York a Let’s Dance To Joy Division představily kapelu, která rozšiřuje obvykle úzký stylový rozhled britských kytarovek o smysl pro humor a optimistické popěvky čerpající z popu raných osmdesátých let. Ne náhodou našli fanoušci na CD singlu skrytý track s norsky zpívanou coververzí titulní písně k dětskému seriálu Pošťák Pete. Honosně pojmenovaný debut The Wombats Proudly Present: A Guide to Love, Loss & Desperation z roku 2007 se v Británii může dokonce pochlubit platinovým oceněním za 300 tisíc prodaných kusů.
Druhé album The Wombats neuspěchali a nepodcenili. V zástupu producentů a spolupracovníků na The Wombats Proudly Present: This Modern Glitch najdete slavná jména jako Eric Valentine či Jacknife Lee. Fanoušci na kapelu nezapomněli ani za ty čtyři roky a odměnou bylo číslo tři na britském žebříčku, které potvrdilo, že The Wombats patří mezi úzkou špičku současného britského kytarového rocku.
Může za jejich úspěch vzdělání na škole, kterou v roce 1990 založil Paul McCartney? „Měli jsme předměty zabývající se skládáním hudby, mixováním a živou produkcí a všechny tyto věci se nám určitě dneska hodí,“ říká basák Tord Øverland-Knudsen – Nor, který se kvůli kapele rozhodl usadit v Británii.
„Podle mě je ale mnohem důležitější mít nějaký svébytný vkus a to tě samozřejmě škola nenaučí. Další věcí je, že se musíš naučit makat - v našem případě hrát co nejvíc koncertů - a hlavně mít štěstí: být ve správném čase na správném místě.“
Pocházíte z Liverpoolu, ale na vaší hudbě to na první poslech není moc znát. Jak se na vás vyrůstání ve městě s bohatou hudební tradicí vlastně podepsalo?
Jako kapela k ní samozřejmě vzhlížíme a máme rádi liverpoolské kapely jako Beatles, Echo and the Bunnymen nebo The La's, abych vyjmenoval aspoň nějaké. Jenže taky jsme vyrůstali v devadesátých letech a tak se na naší hudbě spíš podepsaly Nirvana, Foo Fighters, Weezer, Smashing Pumpkins nebo Radiohead. Navíc hodně milujeme Depeche Mode a Kraftwerk, což je myslím dobře slyšet na naší poslední desce This Modern Glitch.
Váš průlomový hit přišel v roce 2007 s Let's Dance To Joy Division. Vždycky jsem nad tímhle trackem přemýšlel, jestli se vlastně na ponurou hudbu Joy Division dá vůbec tancovat?
V Británii lidi dodnes strašně milují Love Will Tear Us Apart a když to pustíš v klubu, můžou se zbláznit. Musel bys to vidět na vlastní oči. A o tom je přesně naše píseň - o zvláštní ironii toho, že lidé tancují na takhle temnou kapelu a na píseň, na kterou se vlastně tancovat nedá. Většina našich písní je vlastně hodně autobiografická. Píšeme o věcech, které vidíme kolem sebe nebo se nám opravdu staly.
První deska slavila v Británii velké úspěchy, pokračování nicméně přichází po čtyřech letech. Co vám trvalo tak dlouho?
Cítili jsme docela velký tlak. Sami jsme samozřejmě chtěli natočit lepší desku než debut a taky nahrávací společnost na nás tlačila. No a fanoušci by se nespokojili s ničím polovičatým. Nakonec bylo dobře, že si počkali. Máme štěstí, že fanoušci i label mají tolik trpělivosti.
Neměli jste strach, že na vás za tak dlouhou dobu zapomenou?
To nebezpečí tu pochopitelně existovalo. Věřili jsme to, že když děláš dobrou hudbu, lidi nezapomenou. A odpadnou ti, kteří tě nemají rádi.
Desku jste natáčeli v Los Angeles. Chtěli jste mít lepší pozici pro prolomení amerického trhu?
Šlo o to, že producenti, které jsme chtěli, jsou v Los Angeles, mají tam svoje vybavení a studia. Tudíž nám nezbývalo nic jiného než se vydat za nimi.
Desku s vámi natáčeli hned čtyři producenti. Proč jich bylo tolik?
Vesměs to jsou lidi, kteří jsou hodně vytížení a vždycky si na nás našli čas na týden nebo dva. Když už nic jiného, tak deska tím dostala trochu barevnější podobu.
Obal desky vytvořil Storm Thorgerson, který stojí za ikonickými obaly Pink Floyd. Jak jste se k němu dostali?
Jsme velcí fanoušci jeho věcí! Zkusili jsme se zeptat na nahrávací společnosti, jestli by nebyla šance ho získat pro naši desku. Kontaktovali ho a on souhlasil. Poslal nám patnáct návrhů a všechny byly fantastické. Ten, který jsme použili, byl ale nejlepší.
Máte představu, kde budou The Wombats za pět let? Vidíte se na obřích stadionech, nebo v klubech?
Nejspíš někde mezi tím, od divadel po menší koncertní arény. Prostě místa, kde už hrajeme i teď a jsme s tím celkem spokojení. Kdo ví, kde budeme za pět let. Je to spousta času.
