Recenze - 2007: The White Stripes přistávají kdesi v kanadském zapadákově, na letišti je vítá bodrý starosta. Kapelu sveze do města ve svém starém buicku a cestou jim vypráví o buvolech, kteří se jim v okolí přemnožili. Svět je černobílý a všichni mají na hlavě buřinky.
Takhle nějak zachycuje detroitské bluesrockové duo koncertní dokument Under Great White Northern Lights, který vychází na DVD a doplňuje jejich první koncertní album stejného jména.
Úvodní část turné na podporu desky Icky Thump Jack White záměrně naplánoval po odlehlých místech kanadské divočiny, kam obvykle kapely jejich kalibru nejezdí. Měl to být návrat ke kořenům a oslava deseti let existence The White Stripes.
Kapela si v každé zastávce vymyslela něco neobvyklého - od koncertu na lodi až po kulečníkovou hernu. Těžko někdo mohl tušit, že to bude zároveň na dlouhou dobu turné poslední - v září museli kvůli „akutní úzkosti" Meg White zrušit všechny ostatní naplánované koncerty.
Harmonie červené a bílé
V samém závěru dokumentu se Jack snaží hudební partnerku rozveselit u klavíru, ona se ale místo toho rozpláče. Nevíme, co přesně Meg trápí, přesto je to zvláštní, emočně vypjatý moment, který jako kdyby do světa The White Stripes ani nepatřil. V něm jsou totiž věci perfektně zharmonizované jako poměry červené a bílé barvy, které je všude doprovázejí.
I koncertní dokument režiséra Emmetta Malloye je pečlivě stylizovaný do posledního detailu - od barvotiskových obrázků širé kanadské krajiny až po zaranžované pózování Meg, která připomíná hrdinku psychologických dramat.
Stylizovaný ale neznamená nutně falešný, The White Stripes hrají se svými fanoušky podle předem dohodnutých pravidel, která zní: lžeme vám, protože vy sami chcete, abychom vám lhali.
Jack White sám v dokumentu sám přiznává: „To, jak vypadáme na pódiu, i naše image je kalkul, ale je to něco, co jsme vymysleli před deseti lety." Když dojde na hudbu, všechno je prý ale jinak: „Nic z toho není pod naší kontrolou. Hudba nás zcela ovládá."
Mimo čas
Smrtící bluesové riffy, které Jack White tak miluje, jsou trochu jako ony buřinky, které v dokumentu nosí - jsou pořád cool a zároveň trochu z módy. Nosily se před padesáti lety, ale pořád to v nich člověku sekne.
Možná jsou hudebně zpátečničtí, ale nejsou retro ani nostalgičtí. White Stripes spíše hrají hudbu, která neuznává hudební historii. Mimochodem dokument tuto ahistorickou stylizaci dodržuje dokonale. Kanadská městečka, která jako kdyby vypadla ze seriálu Zapadákov, jsou ideální kulisy k tomu, aby jste zapomněli, který rok ve skutečnosti je.
Originalita The White Stripes stojí na omezeních, která musí Jack jako hlavní autor překonávat. Od výrazového minimalismu komba kytara a bicí až k živočišnému bubnování Meg, ze kterého musí odborníkům vstávat vlasy na hlavě.
Svoje nedostatky a chyby si ale White Stripes hýčkají. V prvním tracku Let's Shake Hands (v roce 1998 to byl jejich první singl) Jack u mikrofonu chrčí, jako kdyby mu hlasivky někdo přejel rašplí, a refrén Fell In Love With A Girl už raději nechá zazpívat publikum. Kytara je na mnoha místech desky v mixu absurdně vytažená nahoru, až přehluší všechno ostatní.
Koncert v obýváku
Kouzlo koncertních desek vlastně spočívá v jejich nedokonalosti: spontaneita je přidaná přidaná hodnota a chyby, které by se jinak ve studiu vymazaly, jsou součástí hry.
Nejslavnější éra živáků spadá do druhé poloviny sedmdesátých let, kdy se rock proměnil v stadionový fenomén. Desky jako Alive! od Kiss, Cheap Trick at Budokan nebo Frampton Comes Alive přenášely koncertní energii rockových bohů do obýváků. Ve všech třech zmíněných případech se prodávaly lépe než studiové desky týchž interpretů.
Pak ale v 80. letech mainstreamový rock zastihla horečka studiové alchymie a koncertní desky se staly jen povinnou službou byznysu, jakousi výplní v diskografii rozhádané, unavené nebo prostě jen neplodné kapely. Poslední opravdu úspěšné koncertní desky jsou spojené se sérií MTV Unplugged z první poloviny 90. let, v níž rockeři hráli své písně v jejich akustické nahotě.
Dnes, když kapely koncertují o sto šest, aby se vůbec uživily, můžou muzikantům koncertní desky připadat i jako nechtěné odkrytí karet. V tom případě už je lepší poslat fanouškům 3D film, který trhne pořádný zisk v kinech. V minulých letech to udělali U2 a The Jonas Brothers.
Co trápí Meg?
Není tedy náhoda, že The White Stripes vydávají svoje první oficiální koncertní album až po šesti studiových deskách. Navíc v době, kdy je po tříleté pauze potřeba trochu oživit zájem o kapelu, která podle všechno pracuje na nové desce.
Když nepočítáme tři live skladby z EP Walking with a Ghost z roku 2005, hlad po koncertních verzích skladeb museli obhospodařovat výhradně tvůrci bootlegů.
Při poslechu CD je jasné, proč se Jack White zdráhal koncertní album vydat - syrový blues-punkový výplach působí z desky trochu jednorozměrně a Jackova sóla nadbytečně. Manýrismus, kterému se na posledních dvou deskách snažili utéci využitím širší palety nástrojů, tady znovu vystrkuje růžky. Fakt, že skladby vznikaly na různých částech turné, navíc trochu rozbíjí dynamiku desky.
White Stripes už vydali jedno koncertní DVD Under Blackpool Lights, což je plnohodnotný spektákl pro fanoušky a důkaz jejich koncertních kvalit. Aktuální film je oproti tomu spíše chaotický mišmaš kouzelných (a někdy bizarních) koncertních momentů, který doplňují rozhovory s Jackem a záběry na mlčící Meg.
Příběh jejích psychických problémů tvoří zlověstný podtón dokumentu Under Great White Northern Lights. Meg mluví tak potichu, že její slova musel režisér doplnit titulky a ačkoliv se většinu filmu blaženě usmívá, časem vám dojde, že je to úsměv nejspíše nucený.
Nervové zhroucení, které přišlo po turné a vyžádalo si následnou tříletou pauzu The White Stripes, je smutným a nevyřčeným epilogem k turné, které mělo vrátit kapelu zpět do míst, odkud přišli.
