Recenze - Další kompilace tolik postrádaných anglických hrdinů The Sound of The Smiths přišla celkem očekávaně. Předchozí vyšla před sedmi lety, Vánoce byly na krku, The Smiths mají fanoušků pořád dost a dost, navíc se třeba chytne i někdo další a nový. Přece každá britská kapela vlny je zmiňuje jako vzor.
The Sound of The Smiths ale má svou hodnotu: je to dosud nejkomplexnější obraz The Smiths od jejich rozpadu před 21 lety. The Smiths byli vždycky trochu jinde než ostatní, asi proto pořád tak chybí. Snad v každém žebříčku o tom, co Britové v hudbě nejvíc postrádají, je najdeme hned za nesestřelitelnými The Beatles.
Přišli v roce 1982, uprostřed hluboké sociální krize, se zvláštní hudbou a neobyčejnými texty plnými (cynické) naděje a (temného) světla. Po hysterických punkerech a zasmušilých goticích se objevil wildeovský dandy Stephen Patrick Morrissey. Zpíval své texty nenapodobitelným vysokým a vzlykajícím hlasem do hudby kytaristy Johnyho Marra a místo praporu revoluce mával kyticí gladiol.
I na koncertech The Smiths se pogovalo, ovšem místo kožených bund s cvočky se tu cupovaly hedvábné košile. "Vybrali jsme si to nejobyčejnější jméno, protože přichází čas, kdy nejobyčejnější lidé světa ukazují své tváře," řekl Morrissey v jednom rozhovoru v roce 1984. Nemohl být nemilován.
The Smiths se rozpadli celkem záhy, krátce po vydání alba Strangeways, Here We Come v roce 1987. Zůstaly po nich kromě čtyř studiových desek ještě tři kompilace a hromada singlů. Dvojice Morrissey a Marr tvořila velmi intenzivně, směle je lze přirovnat k tak exkluzivním autorským párům, jako byli Lennon a McCartney nebo Jagger a Richards. Bohužel spolu tyto vyhraněné osobnosti The Smiths nevyšly lidsky.
Na přípravě sbírky The Sound of The Smiths ale dokonce přiložili oba dva ruku k dílu, pochopitelně odděleně. A to doposud rozhodně nebývalo zvykem.
The Smiths - This Charming Man
První disk je jakýmsi Best of, podobným zatím poslednímu výběru z roku 2001. Mezi třiadvaceti skladbami najdeme třeba první singl Hand In Glove nebo nepostradatelné Bigmouth Strikes Again (pro Margaret Thatcher), There Is A Light That Never Goes Out, Panic či That Joke Isn't Funny Anymore. Některé jsou tu v jiných verzích než na řadových albech, ale v podstatě jde o očekávanou kolekci.
To opravdu zajímavé najdeme na disku číslo dvě. Třeba hned první skladba Jeanne byla doposud známá jen majitelům původního singlu This Charming Man z roku 1983 - a za ní následují živé verze, dema, singlové věci a další překvapení. Skvělé jsou Wonderful Woman, Sweet and Tender Hooligan nebo Stretch Out and Wait.
O živých nahrávkách Meat Is Murder, London nebo What's The World? nemluvě. Ty ukazují další tvář The Smiths - skvělou živou prezentaci, daleko tvrdší a údernější než najdeme na studiových albech.
Dnešní úspěch hlavních členů The Smiths stvrzuje jejich někdejší schopnosti. Morrissey, který pro sotré slovo o politice ani showbyznysu nejde nikdy daleko, sice dlouho nemohl překonat debut Viva Hate, až po sedmileté pauze vydal v roce 2004 album You Are The Quarry a stala se z něj hvězda první velikosti. Není ta časová shoda s novým nástupem kytarových kapel zajímavá?
Kolekce Ringleader of The Tormentors (2006) jeho pozici na trůnu britského rocku potvrdila a na ohlášenou novinku Years of Refusal netrpělivě čekají miliony fanoušků.
Johnny Marr se vydal úplně jinou cestou. Spolu s Bernardem Sumnerem z New Order vytvořil duo Electronic, byl členem další britské legendy The The, zahrál si s mnoha dalšími včetně Oasis. Momentálně žije v Portlandu a od roku 2006 je člen místních hvězd Modest Mouse.
Na současnou módu comebacků ale ani jeden z hlavní dvojice nereaguje; koncertů The Smiths se tedy nejspíš nedočkáme. Přesto jsou na scéně pořád přítomní.
Z mnoha vln kytarové hudby na ostrovech snad není jediné kapely, která by je neřadila mezi své vzory. Na mnoha z nich je to ostatně i poznat; a to i v těch z pater nejvyšších, jako jsou Bloc Party nebo Snow Patrol.
The Smiths: The Sound of The Smiths. 2CD, vydala firma Rhino/ Warner Music, 2008.
