Rozhovor - Nové album MGKK TELEPATHY, které pokřtí kapela Sunshine v tomto týdnu v Praze, Plzni, Brně a Hořovicích, vstoupí do prodeje netradičním způsobem. Návštěvníky těchto koncertů čeká zajímavý bonus: ke každé vstupence dostanou CD zdarma.
„Takhle třeba lidi přesvědčíme, aby si něco z koncertu odnesli domů. Doufám teda, že nebude před Roxy plnej kontejner našich vyhozenejch cédéček," říká frontman kapely Kay Buriánek.
Nová deska je šestá v pořadí a po titulu Dreamer se zvukově vrací ke starším nahrávkám, které ovšem nu raveově oživuje vycizelovanou elektronikou.
Spousta věcí se u Sunshine změnila. Nová deska, nový basák - a taky nová firma. Proč jste skončili u Universalu?
S X Production známe hodně dlouho a určitě bysme je podporovali, i kdyby tam nevycházela naše deska. Dan Trávníček, šéf X Production, vždycky říkal Tak kdy uděláme desku - a my odpovídali, že jsme na ně moc drahý. Jenže pak přišla chvíle, kdy jsme začali řešit na Universalu další desku a zjistili jsme, že mají podmínky, které nám úplně nevyhovují. Navíc jsme trochu měli už s minulou deskou problém s PR, který se tady dělá podle šablony a to úplně nezapadá do našich představ.
A tak jsme licitovali a najednou zjistili, že ty dvě nabídky jsou vlastně identický. Navíc nám daleko více sedí etika XP; ti lidé to dělají, protože mají rádi hudbu, živí je něco úplně jiného. Tudíž je to daleko víc baví. My jsme spokojený s tím, jak to dělají - a oni jsou doufám spokojený s tím, co jsme nahráli.
Mluvil jsi o nevyhovujících podmínkách. O co přesně šlo?
Naprosto zásadní věc byla, že Universal je velká firma, takže česká filiálka všechna zásadní rozhodnutí, která se týkají expanze do zahraničí nebo licence, musí řešit s vedením. Ten byrokratickej proces je strašlivej, všechno musí schvalovat v Londýně, a než se vyjádří, trvá to třeba rok.
Oproti tomu X Production jsou agilní, jejich alba se prodávají na iTunes, což je dost důležitý. Na tom to hodně stálo: my vlastně ještě nemáme desku venku a už řešíme vydání v Japonsku. Což v tomhle případě znamená pár mailů nebo telefonů. X Production jsou samozřejmě rádi, že to někdo od nich chce koupit, taky je to pro ně otázka prestiže.
Přijde mi, že na MGKK Telepathy jde trochu o návrat ke staršímu zvuku, přestože je velmi taneční a hitová. Tak to mělo být?
Nejsi první, kdo mi to říká. Rozhodně to není záměr, ale vždycky tam jsou určitý pojící elementy, ze kterých pak vyjde nálada celý desky. Zrovna mi říkal Dan, náš bubeník, že tohle je první naše deska, která ho baví poslouchat, ale musí ji poslouchat od začátku do konce. Jinak se tam spousta věcí ztrácí. A přitom jsme to s tímhle záměrem vůbec nedělali. Jak říkám, určitě tam jsou ale odkazy na starší desky, ale nejde o záměr. MGKK se tváří jako hodně kytarová deska, ale přitom je hodně elektronická.
Koho napadlo dávat desky zadarmo ke vstupence na koncerty?
X Production. Vlastně to celkem jasně vypovídá o situaci na trhu, neprodává se v podstatě skoro vůbec nic. Kromě nějakejch major věcí pro cílovku, která si moc nerozumí s počítačema, ty to trochu zachraňujou.
X Production má nevděčnou nálepku cool labelu se skvělejma deskama, ale zas tak moc neprodávají. Samozřejmě nejsou charita a potřebujou, aby se jim vracely náklady. Navíc tahle deska byla pro ně asi celkem drahá; už tak říkají, že nepojedou dva roky na dovolenou. Vlastně jsme mírně navýšili cenu lístků a ke každýmu bude CD.
A to je další věc: když už děláš ten fyzickej nosič, tak to musí mít svojí estetiku. Obal a tak, aby to nebyly jen mp3 v počítači. Takhle třeba lidi alespoň přesvědčíme, aby si něco z koncertu odnesli domů. Doufám teda, že nebude před Roxy plnej kontejner našich vyhozenejch cédéček.
Od vaší americké anabáze uběhlo nějakých pět let. Od té doby jste součástí hlavně místní scény. Patříte sem? Baví vás ještě objíždět stejná místa?
Je to svým způsobem výzva. Teď s touhle deskou jsme se vrátili k řekněme trochu punkovějšímu modelu, chceme si dělat věci po svým. Máme nějakou pozici, tak toho chceme využít. Ne manipulovat s lidma, ale pokusit se, aby ta základna ještě rostla.
Máme svoje street teamy, lidi který, se o to staraj. Trochu guerilla model, teď jsme dělali takový spamový legrace, ty děti dostali samolepky a lepili je po městech, kde budou ty hlavní koncerty, fotili si je. Vlastně černej výlep, ale pro ně je to svým způsobem interaktivní gamesa. Něco, co baví je i nás. Potíráme bariéry mezi kapelou a fanoušky.
Nechci se ale úplně vyhýbat otázce. Ze všeho nejvíc nás baví hrát. A pak už je vlastně jedno, kde hraješ. S touhle deskou se zase budeme o zahraničí snažit. Znovu je ve hře možnost udělat v Americe turné, uvidíme. Samozřejmě je jasný, že peníze, za který hrajem tady, nám venku nikdo nedá, za to tam prostě hrát nemůžeme. Ale hlavně jde o pocit nezamrznout na místě. Navíc i teď venku hrajem často.
Prostě vám to nedá.
Přesně. Všichni samozřejmě potřebujem peníze. Ale kdybychom byli nějaká zavedená kapela model kolbenka, máme z toho peníze, na každej koncert se sjedem autama na leasing, po koncertě rychle pro honorář a zase domu. Tak to prostě nemáme, nás baví model být spolu, mačkat se v dodávce. Pořád si to užíváme.
Na internetu jsem našel vyjádření jedné z vašich fanynek: Kay Buriánek je starší než můj otec, zhroutil se mi svět. A teď říkáš, že tě baví být s klukama v kapele.
Jo tak to je vtipný, když je těm holkám někdy třináct čtrnáct (směje se). A teď se mě jako ptáš, jestli je to důstojný mému věku?
Snad ani ne, spíš jestli před sebou vidíš horizont.
No je pravda, že se nám teď celkem výrazně omladilo publikum, což je trochu alarmující. Tady prostě nejsou žádný mladý kapely, který by nás rozsekaly a řekly, ať jdou Sunshine do háje. To je špatně.
Druhá věc je, že rozhodně nechci dopadnout jako karikatura sama sebe: že budu něco dělat na vážno a přesvědčovat jak svoje okolí tak i sám sebe že to tak má být. Myslím si, že jsem natolik soudnej, abych si to uhlídal. Navíc se zase tak vážně nebereme, legrace a nadsázka jsou jedny ze zásadních prvků.
Začal si taky psát, nedávno se stal členem redakce Filteru, psal si do Time In, hraješ v rádiu. Máš pocit, že to je třeba možnost jak fungovat do budoucna?
Možná vlastně jo. Jsem multifunkční a psaní mě docela baví. Jde vlastně jen o čas, všechno dělám externě, asi bych nemohl sedět v kanceláři a chodit na porady. Baví mě psát o hudbě, ale třeba v Time In na mě hodili rubriku Konzum, což znamenalo třeba psát o dobrých restauracích, obchodech s hadrama a tak.
Vtipný bylo, že když jsme točili v Berlíně, tak byla zrovna taky uzávěrka Filteru a já ve studiu psal příběh o natáčení Bowieho desky Heroes, která se vlastně točila kousek odtamtud. Jsem velkej hudební fanoušek, psaní o muzice a hraní v rádiu to celý doplňuje.
V jednom rozhovoru si řekl, že je na tebe česká hudební scéna a vůbec lidi v Česku hrozně sentimentální. Pociťuješ to i na sobě?
Myslím si, že moc sentimentální nejsem, ale dost záleží, v jakým kontextu to bylo použitý.
Šlo o folkový zpěváky, tuším.
No jo, protože na to lidi slyšej. Všechny ty patetický a sentimentální věci na lidi platí. Ale hlavně si myslím, že to je strašně dobrá výmluva k tomu nebýt progresivní. Když se to někomu z jakýhokoli důvodu nedaří, tak je sentiment ta nejlepší záplata. Místo toho, aby zkoušel nový věci i za cenu toho, že bude muset něco obětovat a třeba to napoprvé nevyjde.
Na hudební scéně to platí dvojnásob: mega kapely, vlastně molochy, na který se tady chodí po desetitisících, neznamenají v evropským kontextu vůbec nic. Je to jenom lenost; v momentě, kdy dospějou do nějakýho levelu, kdy jsou sami se sebou spokojený a maji něco jistýho, tak většina z nich na nějakej progres nebo volbu naprosto rezignuje.
Naprosto mě fascinuje, že když je tady někdo umělec, tak si řekne, takhle se prostě vyjadřuju já. Umím hrát dvaceti prstama na kytaru a nepotřebuju se s nikým konfrontovat. To, co dělám, stoprocentně vychází jen ze mě. Přitom tady valná většina kapel zní dvacet let staře; bez jakýkoli konektivity se světem.
Vždyť je to úplně absurdní, každá holka: která chce být trendy a in, tak musí sledovat módní časopisy, pátrat po tom, co zrovna teď ve světě letí, aby vypadala dobře a nebyla za blbku. Jinak nemá šanci.
