Praha - Bylo by s podivem, kdyby osmdesátka Jiřího Suchého nevyvolala nějakou tu recyklaci archivních materiálů. Jedním z dárků je i supraphonský box jedenácti kompaktů nazvaný Jiří Suchý & Jiří Šlitr: Semafor - léta šedesátá.
Nabízí 275 písniček v podání autorů a dalších semaforských hvězd, slušnou výpravu (každé CD je rozšířenou reedicí staršího semaforského alba a skrývá se v reprodukci původního obalu) a informačně poměrně hodnotný booklet s obsáhlou poznámkou Lukáše Berného. Dramaturgie kompletu je... zkrátka výběrová a leccos by bylo možné udělat jinak.
Prostor je omezen, i tak se ale posluchač může těšit alby Písničky Jiřího Suchého, Jonáš a dr. Matrace, Ďábel z Vinohrad, Toulaví zpěváci, Kdyby tisíc klarinetů, Zločin v šantánu, Dobře placená procházka a dalšími, z nichž každé je díky bonusům roztaženo na dvojnásobek stopáže.
Jedenáctým dílem kolekce je album rarit Sardinka nazvané podle písně, v níž Jiří Suchý, jak sám napsal ve svých pamětech, sice stále splácel dluh Osvobozenému divadlu, zároveň se ale začínal stavět na vlastní textařské nohy: „Taková maličká / plechová krabička / maličká plechová / krabička taková / a v ní se, chudinky / mačkaly sardinky..."
Suchý náročný i nenáročný
Přesto jsem při procházení boxem s buřinkou a žirarďákem smutně vzpomenul na plánovaný komplet Písničky ze Semaforu, jejíž první díl vypustil do světa Bonton v roce 1996. Po sedmi dílech připravených s příkladnou pečlivostí Karlem Knechtlem skončilo vydávání série v roce 2001, kdy tento editor zemřel,. Je to škoda; fenomén, jakým Semafor a především Jiří Suchý nepochybně jsou, by si již konečně zasloužil vydání souhrnného zvukového díla.
Možná ale vydavatel konec bontonské série i uvítal. Alba (dvakrát se jednalo o 2CD) kromě provařených studiových „klasik" přinášela i zvukově méně kvalitní divadelní záznamy, pracovní verze písní či nahrávky Suchého v řadách skupiny Akord Club (psaní názvu se různilo: Accord Club atd...) na prknech Reduty.
Jiří Suchý je sice vnímán jako autor desítek hitů. Podejnost a posluchačská atraktivita některých titulů série, jejíž počet dílů měl rovněž jít do desítek, by však byla velmi nejistá. Písničky ze Semaforu zkrátka nemohly být studijním materiálem a nenáročným posluchačským plezírem zároveň.
Takže pokud jde o kupecké počty, Bontonu se vlastně nelze divit, že sérii v tichosti ukončil. I když šlo o první pokus o vyčerpávající semaforské „sebrané spisy" a v Knechtlově editorském díle (ano, díle) mohl pokračovat například stejně vzácně schopný Jaroslav Riedel. Jiří Suchý opakovaně prohlásil, že má takový pocit, že se na tomto světě dožije věku šestadevadesáti let. Přeji mu, aby se svých sebraných nahrávek dočkal.
A jak vlastně posloucháme Semafor? Jako dítě jsem byl, patrně jako leckdo, iniciován trojalbem 1959-1969, boxem s Kyticí a modrou deskou Písničky a povídání ze Semaforu. Tyhle desky měl doma snad každý, k ostatním materiálům se v 70. a 80. letech dostávalo hůře.
Pár dvojitých EP se záznamy her Jonáš dejme tomu v úterý a Dr. Johann Faust, Praha 2, Karlovo náměstí 40. Trojice pantonských alb Evergreeny ze Semaforu, na kterých Suchý a Jitka Molavcová znovu nazpívali staré hity, jejichž původní záznamy patřily Supraphonu (občas to bylo, obrovské plus pánové Drobný a Štědrý prominou,). Pár desek Jonáš klubu a je to téměř všechno...
V intimitě divadla
Proti záplavě desek a singlů vydaných v 60. letech opravdu bída. Jiří Suchý byl po Šlitrově smrti a nástupu normalizace vytlačován do zapomnění; jeho největším hitem v sedmdesátých letech asi byla Proč ta růže uvadá zhudebněná a nazpívaná Vladimírem Mišíkem. Vyšla na jeho sólovém debutu v roce 1978.
Tato situace dala vzniknout častému tvrzení, že „po Šlitrovi už to nebylo ono". Jistě, Jiří Šlitr byl jen jeden, lví podíl na tomto názoru má ale skutečnost, že Semafor zkrátka nezněl denně z rádií a nových a nových singlů a elpíček. Suchý se stáhl do intimity svého divadla. Písničky, které se svými skladatelskými partnery (nejčastěji Ferdinandem Havlíkem, který pro divadlo aranžoval již Šlitrovy melodie a tudíž byl zesnulému advokátovi jakýmsi následníkem) tvořil, již neměly žít „samostatným" životem a zněly jen uším v hledišti.
I mezi nimi lze ale najít klenoty: Stádo velocipedů, Bílá vrána, Protektorátní blues, Exploze, Trvalo to rok... A coby dramatik Suchý v sedmdesátých letech dosáhl vyšších kvalit než v předchozí dekádě: Čarodějky (1971), Sladký život blázna Vincka (1975), Smutek bláznivých panen (1977), vrcholný Dr. Johann Faust (to už je rok 1982).
A samozřejmě Kytice (1972), nejúspěšnější představení Semaforu: první uvedení mělo na šest set repríz a hráli v něm doslova všichni. Kromě tehdejšího „jádra" Suchý - Molavcová - Dvořák třeba Hana Zagorová, Petra Janů, Michal Prokop, Anna K (tehdy jako Luciana Krecarová), duo Saze...
Vychází-li ale v současné době semaforské nahrávky, jedná se s výjimkou zlidovělé Kytice zase především o výběry ze šlitrovských let či o novinky, které si vydává přímo Jiří Suchý. Snad jen Levné knihy vydaly (kromě Recitalu 64 a Sekty) i toho Fausta a Indies DVD se Smutkem bláznivých panen.
Náš Semafor
V Reflexu vyšla třístránková anketa, v níž nejrůznější hudebníci a hudební publicisté odpovídají na otázku, jaká je jejich nejmilejší semaforská písnička. Jmenovány jsou téměř bez výjimek klasiky. Vedou, myslím, Pramínek vlasů, Jó, to jsem ještě žil a Krajina posedlá tmou. Podobně dopadl před dvěma lety výběr coververzí For Semafor, na níž účinkovali Midi Lidi, DVA, Mňága a Žďorp, Petr Nikl či Vypsaná fixa. )
Posluchačský národ zkrátka ví, jaký Semafor mu vyhovuje. Ten z nejslavnějšího období, ten, který umí díky rádiu a deskám každý zpaměti. Ten současný? I když kritika chválí a Suchý neustále uvádí nové i vzpomínkové kusy, superhit ho již patrně nečeká.
Sametovou revoluci sice Semafor oslavil bujaře a Jiří Suchý je jistě rád, že je znovu pánem svého divadla. Jakmile mohl, rozešel se se skupinami Miloslava Šimka a Josefa Dvořáka, o scénu v Pasáži Alfa ale brzy přišel. Z podzemí karlínského divadla jej v roce 2002 vyhnala povodeň, současné působiště v Dejvicích (naproti Spejblu a Hurvínkovi) snad Semaforu vydrží.
Čtěte také:
Karel Hvížďala: Omyl: Jiřímu Suchému nebylo v sobotu osmdesát
Jiří Suchý je nejlepším popovým textařem, kterého tento jazyk měl a má, a spolu s Jiřím Šlitrem dokonale zasnoubil jazz, kabaret, rock'n'roll a beat. Byla v tom přirozená noblesa, lehká přidrzlost a především jedinečná práce s jazykem a humorem.
Díky své univerzálnosti dvojice S+Š na samém začátku šedesátých let definovala českou pop music do míry, která je víceméně platná dodnes. Dokázali psát pro tak rozdílné zpěváky, jako byla Pavlína Filipovská a Waldemar Matuška. O první hity se postarali Evě Pilarové i Karlu Gottovi. A ač jim šanson zrovna nevoněl, podarovali Hanu Hegerovou mimo jiné i Zlou nedělí.
Živé a platné
Já mám tohle duo nejradši v „složitých" melodiích s doprovodem tak trochu bigbítového bandu s výraznými elektrickými varhanami a „chorálem" semaforských girls: Ďábel z Vinohrad, Tragédie s máslem, Slavná obhajoba, Tu krásu nelze popsat slovy, Kubistický portrét, Modré džínsy, Podivná hodina v Los Angeles...
Energie, původnost, vtip „vyšší třídy" než má třeba Kapitáne, kam s tou lodí. Ďábel z Vinohrad s básníkem ze Spořilova v nejryzejší podobě. A osiřelý Suchý? Ten je úžasný v Bombě na klíně, Nočním songu, Dobrých radách či ve zpovědi Já věděl jsem, že se to stane o vrcholech a pádech, které „akorát čekal mnohem dřív."
Nevím, jak tento článek uzavřít lépe. Když Suchý a Šlitr v roce 1959 uvedli první semaforskou premiéru, Člověka z půdy (v titulní roli se střídali Miroslav Horníček, Miloš Kopecký a František Filipovský), bylo mu osmadvacet - v současném zábavním průmyslu by byl za starce - a měl za sebou ne zrovna úspěšný start v Divadle Na zábradlí, které spoluzakládal a jehož sál vyzdobil typickými šedými pruhy.
Mladí diváci a posluchači pochopili, že se Semaforem vzniklo něco zcela nového, oficiální kritice to poněkud trvalo. Suchý to možná „čekal mnohem dřív", uznání se ale nakonec dostavilo. A určitě může spokojeně zpívat, že mnohem dřív čekal „slovo passé" - navzdory mnoha předpovědím je jeho dílo stále živé a platné.
