reklama
 
 

Sporto: Konečně nejsi odkázaný na hudební trendy

14. 6. 2009
Foto: Zzabak
Album More vychází na vinylu i jako download zdarma
Doporučujeme

Rozhovor - Když o někom říkáte, že dělá věci jinak, tak většinou máte na mysli jen nějaký jeho osobní libůstky, ale nemyslíte tím: „úplně totálně jinak." Protože kdyby ano, už byste mluvili o Sporto.

Ta změna je totiž radikální. Z původního elektronického dua ve složení Šampón a Bourek, které před dvěma lety vyvolalo dojem, že se tu zrodila odpověď na novou vlnu taneční scény, se na aktuální desce More stala čtyřčlenná, eklekticky nadstylová popina s angažovaně českými texty.

Zavání to sebevraždou, ale Sproto jen zvýšili nároky na sebe i publikum. Nehledě na to, že se jim od počátku dařilo intuitivně a obratně manévrovat v prostoru vytvořeném novými způsoby distribuce hudby. Od počátku ignorovali skomírající formát CD a svoje ípíčka trousili jako dýška: downloady zdarma.

Tak vychází i More - download pro všechny, kteří by si ho stejně stáhli bez placení, a vinyl pro ty, kdo mají potřebu něco osahávat. Těžko říct, jak to stíhají, ale Sporto se na naší scéně stali ukázkovou kapelou internetové éry: flexibilní, s okamžitou schopností reakce, kterou omezuje jen rychlost připojení.

„Chtěl bych, aby bylo jasný, že to není složitý, že když se chce, tak jde všechno," říká na to konto Bourek.

Vaše předchozí EP Friday is Techno i One Minute Cardinal měly hodně vstřícný recenze. Jako DIY kapela jste dokázali nadchnout lidi, co mají rádi jemnej elektro pop i bezproblémovou party. Kdy přišel moment, že jste si řekli: Necháme to bejt, měli bychom zpívat česky. A proč vlastně? - Nebo to bylo spíš: Už nechceme zpívat anglicky?

My jsme do tý doby texty neřešili, zajímaly nás na muzice jiný věci. S nápadem, že by to v češtině bylo silnější, přišel vlastně v létě mezi řečí náš kámoš Karaoke Tundra - byla to výzva, protože já jsem měl pocit, že už nějak nemůžu psát, že mi to nejde; zároveň mi ale bylo jasný, že když tu muziku ještě podpoříme dobrejma textama, tak bude fakt mnohem silnější. Je to samozřejmě mnohem těžší, ale posouváš si tu laťku ještě o kousek výš.

Bylo těžký naučit Sporto mluvit česky?
Asi to bylo těžký, protože jsme chtěli nejenom, aby to bylo česky, ale aby to bylo hodně bez obalu.  Začli jsme se zabejvat obsahem, srozumitelností témat a hledali jsme hranici, kam až se dá zajít, co všechno dokážeš říct. Samozřejmě musíš řešit jak to nafrázovat, zazpívat, aby to neznělo jak... teď mě nenapadá, kdo tady frázuje nejhůř. Ten co zpívá: tak už to bývá, jednoznáčně, snad něco jinýho zas záčne...?

Sporto odráží vývoj, kam dospěla torrentová a rapidshareová generace, vy jste z toho udělali i téma textů. Věříš, že má hudba v téhle podobě pořád svojí sílu, že to jsou vážně „viry s koncovkou mp3", nebo jen poslední stádium, než tahle choroba - hudba - přestane být nakažlivá?
Díky internetu se dostáváš k věcem, který se třeba ani v Evropě, natož u nás, koupit nedaj. Sleduješ blogy, stahuješ desky třeba jen podle obalů, nebo protože vkus toho člověka, co je tam dává, ti nějak vyhovuje - a třeba devět z deseti tě nebaví, ale ta jedna je třeba přesně to, co tě zajímá a zasáhne. Konečně nejseš odkázanej na nějaký trendy nebo to, co ti zprostředkuje trh a média.

Marcel Duchamp se před půl stoletim nechal slyšet, že „The great artist of tomorrow will go underground" - a já myslím, že teď je přesně doba, která tomu dokonale přeje. Takhle vnímám ty viry, který napadaj masovou popkulturu zespoda. Díky věcem jako last.fm najednou vidíš, že s tvojí kapelou je to podobný, že ji nacházej a poslouchaj lidi z celýho světa.

Zdá se mi, že příklonem k češtině Sporto zhip-hopovatěli. Nejenže u vás hostují Lyrik a Del, ale texty jsou laděný tímhle vymezujícím se směrem. Mají rapovou snahu vysvětlovat, kdo jsem, kam patřím, s čím souhlasím, co se mi hnusí. Proč jste se potřebovali takhle definovat?
Tobě to přijde hiphopový, já mám pocit, že je to jenom otevřený. To je samozřejmě mimo tu rapovou scénu neobvyklý, ale asi ne nemožný. Těch vlivů hip hopu je tam víc a jinejch, to nezastírám. Mě to zajímá a hlavně lokální scénu sleduju dost pečlivě. Dokonce musím říct, že jsou to jediný cédéčka, který si kupuju, protože to málokdy vychází na vinylech.

Když tak o tom přemejšlim, napadá mě, že se snažíme popsat naše postoje, aby bylo jasný, o co nám jde. První rok, co jsme začli opravdu hrát, někde mezi prvním koncertem a One Minute Cardinal, jsme se pořád potkávali s nějakym očekáváním - lidi si do nás promítali tužby o příchodu aktuálního trendy zvuku, český reakci na nu rave, co já vím. A pak z toho byli některý asi zklamaný... tohle možná podvědomě chceme eliminovat.

Prvního května jste hráli na MAY DAY festivalu proti rasismu na Císařské louce, deska se jmenuje More a ve skladbě V zpíváte, že pro „dealery ze Synkáče jsem jen gádžo madafaka". Jak silné to pro vás je téma a jak přítomné v českém prostředí?
Žít v zemi, kde se rasista dostane do vlády a kde můžou neonacisti každej tejden pochodovat po městech, to je docela soda i pro neromy. A teď si představ, že si ještě navíc Rom - každej tě nenávidí, označujou tě apriori za zloděje, tvoje děti vyrůstaj v rasistickym prostředí, média i politici sbíraj body na romofóbním populismu. Je pochopitelný, že se v těch lidech hromadí křivda a zloba.

Já žiju v Nuslích, spoustu věcí kolem desky jsem vymyslel se sluchátkama na uších v ulicích kolem Synkáče - nemá to charakter ghetta, ale ještě tam zbejvaj nějaký ty cikánský baráky, zastavárny a tak. Můžeš sledovat cvrkot, chytat na ulici slova, gesta. Musim říct, že mám k jejich svobodný nekompromisní kultuře velkej respekt. Neohnou se, držej spolu, všechno je to na doraz. Nepoddajný temný síly.

Sporto ctí při skládaní rychlost a spontaneitu. Do tří dnů po kauze s Radiem Wave jste měli na svým myspace coververzi Swastika Eyes, One Minute Cardinal jste nahrávali v prostojích mezi koncerty. Mazlili jste se s More víc, nebo je pořád okamžitost princip?
More vznikalo asi půl roku, ale stejným způsobem. Je to všechno nahraný do laptopu, když byla zrovna chvíle - akorát jsem tam skoro každej tón a zvuk otočil třikrát v ruce. To je úskalí toho, když věci děláš sám: pořád se v nich rejpeš a musíš si dávat bacha, abys to nepřeprodukoval. Hodně lidí nám říká, že se jim ta deska s každým poslechem otevírá víc a víc. Ale flexibilita z toho nevymizela, vždycky je to o tom, že hledáš nějakou časovou škvíru - na někoho čekáš, má zpoždění, tak super: vytáhneš sluchátka, laptop a třeba umícháš první sloku.

DIY přístup k tvorbě i distribuce je pro Sporto naprosto zásadní. Na DIYcore.net dokonce uveřejňuješ seriál o tom, jaký software, hardware a nástroje používáte a jak přenést skladby ze zkušebny na pódium. Co tě motivovalo k tomu, že totálně odhalíš celou technologii a „know-how"? 
Teď jsem to kvůli desce trochu zanedbával, musím se zase k tomu dostat - další díly maj bejt o tom, jak muziku nahráváme, jak a kde nechat vyrobit desky a tak. Snažím se popsat věci, který mě zajímaly a musel jsem na ně přijít sám, i když jsou to často banality. Chci lidi motivovat, aby začli skládat hudbu, nahrávat, remixovat, vydávat desky - chtěl bych, aby bylo jasný, že to není složitý; že když se chce, tak jde všechno, pokud máš co říct.

autor: Pavel Turek

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama