Podobných výběrů, na nichž různí interpreti hrají skladby rockových klasiků, vychází tucet do roka.
Obsah obvykle závisí na tom, co je pro vydavatele dostupné. EMI je dost velká firma na to, aby se v jejích archivech našlo devatenáct adaptací spíše starších skladeb - napsaných v době, kdy Rolling Stones byli opravdovou hybnou silou rockové hudby.
Nikoli jen dobře výdělečným pojízdným cirkusem, který jednou za pět let obšťastní svět průměrnou, turné podporující deskou, jež je technicky dobře realizovaným, ale už jen vzdáleným odrazem kdysi tak vzrušující rozervané směsi blues a rock´n´rollu.
Kompilace Paint It Black je tentokrát ještě smutnější kapitolou, protože nepřipomíná jen dávno minulé časy Stounů. Její jádro tkví v cover verzích ze 70. let a ukazuje, jak od té doby zestárli a veškerý provokující říz ztratili i další jejich generační druhové.
Kam se poděl přímočarý a nekompromisní zpěv Davida Bowieho, který při zvuku psychedelickém klavíru zpívá Let´s Spend The Night Together? Cože to dnes nahrává tehdejší rozcuchaný výtržník Rod Stewart, jenž nazpíval v roce 1970 úžasně ostrou verzi Street Fighting Man? A kdy naposledy tak dobře šlapala kapela Arethě Franklinové, která v Jumpin´ Jack Flash zní skoro jako předobraz pozdní kariéry Tiny Turnerové?
To ale jsou výjimky; většina nahrávek má jen podprůměrnou kvalitu. Například Lady Jane v provedení Tonyho Merricka byla propadákem už v roce 1965, když vyšla poprvé, a dodnes nepůsobí o nic méně nudněji. Podobně na tom je Gimme Shelter od podprůměrných hard rockových hvězd první poloviny sedmdesátých let Grand Funk Railroad.
O provedení Out Of Time od Ramones snad nemá ani cenu mluvit. Kdysi slavní punkeři ji hrají jako šumaři, až máte strach, jestli přitom neumřou.
Ostatně všechny punkové a metalové verze na této desce jsou příšerné až neposlouchatelné. V kapelách jako Thunder, Quireboys nebo Jason and Scorchers už totiž nebyla ani kapka bluesového cítění, bez něhož je skladeb Jaggera a Richardse jen polovina.
Pár kousků mezi utrpením na Paint It Black sice potěší, ale je to spíš setkání se starými přáteli než cokoli objevného. Pro ty, kdo dávají přednost experimentům a hledání nové tváře už oposlouchaných, přesto milovaných songů, můžeme raději doporučit nedávno vydanou rozporuplnou desku Bossa N´Stones, jež je pokusem o interpretaci klasických hitů Rolling Stones v hávu elektronické bossa novy.
Nebo deset let staré, ale nepřekonatelné album s podobným názvem Paint It Blue, na němž mimo jiné bluesman Taj Mahal bravurně hraje Honky Tonk Women v podobě, v jaké by ji asi hráli bluesmani v mississipské deltě ve dvacátých letech minulého století.
Anebo si raději pořiďte jakýkoli originál. I když na jejich novější desky člověk nadává, pořád je to lepší než tenhle výběr.
Paint It Black: The Compilation of the Rolling Stones Cover Tracks. CD, 71 minut, vydala firma EMI, 2006.
