Recenze - Nová deska Paula McCartneyho už není takovou událostí jako v první polovině sedmdesátých let. Ale bývalý baskytarista Beatles si vydání alba Memory Almost Full tak dobře načasoval, že si ho musel všimnout každý, koho z populární hudby zajímá víc než společenské drby a hrst nejnovějších hitů.
Deska totiž vyšla skoro přesně 40 let poté, co se poprvé v obchodech objevilo nejslavnější album Beatles Stg. Pepper´s Lonely Hearts Club Band. Na obalu se navíc skví poznámka, že písně vznikly v roce, kdy se u Paula naplnil obsah jedné z nejznámějších písní z této desky, When I´m 64. Ale album vydané u kavárenského řetězce obstojí i bez "úcty ke klasikovi" - která může nároky zvyšovat i snižovat.
McCartney na desce pracoval souběžně s předchozím, na Grammy navrženým albem Chaos And The Creation In The Backyard. Polovina věcí na novou desku dokonce vznikla ještě dřív a exbeatle se k nim teď vrátil. I když je jeho skladatelský rukopis notoricky znám, cítíme, že melodie pocházejí jakoby z jednoho pytle.
Podívejte se na klip k singlu Dance Tonight
Rozdíl je ale v producentské práci. Na předchozí desce Nigel Goodrich starému Broukovi "vnutil" prvky moderního brit-popu; paradoxně postaveného na základech, které Paul pro dnešní nové kapely před třiceti a čtyřiceti roky budoval.
Tentokrát se David Kahne cílevědomě vrátil ke klasickému stylu a dal vynikout úžasnému talentu psát melodie. Zatímco McCartneyho následovníci čarují s neobvyklými barvami nástrojů, zvukovým prostorem, rafinovanými zvuky a natahují písně jak se dá, liverpoolský rodák vysypal z rukávu třináct krátkých songů, mezi kterými je půl tuctu tak chytlavých kousků, že člověka uhranou hned napoprvé. Kdo to dneska dokáže?
Přesto se pravá síla desky projeví až po několikátém poslechu. Paul totiž bilancuje svůj život, paměť téměř plnou, a činí tak způsobem, který není úplně prvoplánový. Klíčovou skladbou jeho desky je That Was Me, jakési listování albem fotografií; co sloka, to záblesk paměti a větší vzrušení: to všechno jsem byl já!
Na druhou stranu je tu současnost v podobě rozkošné úvodní Dance Tonight, možná autorovy nejhezčí skladby uplynulého desetiletí, ze které je cítit touha nepoddat se stáří a strachu z konce, žít a radovat se, dokud to jde. McCartney zvolil zajímavou instrumentaci. Dominující mandolína byla spolu s ukulele nejoblíbenějším nástrojem George Harrisona a zní jako pozdrav příteli na věčnost.
Třetí klíčovou skladbou je předposlední The End Of The End, kterou lze pro změnu chápat jako tečku za jeho dílem, možná i za životem: "Konec konce je začátek cesty na mnohem lepší místo. A protože to tady nebylo špatný, tak to mnohem lepší místo, to by mělo být opravdu něco!"
Pro tři klíčové písně bychom ale neměli zapomenout na další krásné songy. McCartney si dává záležet, aby připomínaly různá období jeho kariéry. Závěrečné Nod Your Head navodí lennonovské I´m The Walrus, u Ever Present Past a v Mr. Bellamy jen čekáme, kdy se ve sboru ozve jeho první žena Linda a ostatní členové Wings, Only Mama Knows připomene vzdáleně Lady Madonnu. Snad v každé skladbě bychom mohli najít podobný vzdálený odkaz, často i několik najednou.
I když je Memory Almost Full o smutných věcech, není to deska o smutku. Je to přátelské vyrovnání se všemi, které Paul měl a má rád. Dokonce i pro svou druhou ženu Heather Mills, se kterou se za velkého zájmu bulváru nedávno bolestivě rozcházel, má v písní Grateful slova vděčnosti.
Odjakživa optimistický McCartney se na novém opusu zbavuje dluhů; svým blízkým i posluchačům odkazuje radost a potěšení z hudby, která pomáhá lidem unést životní tíhu až do konce. V době čtyřicátého výročí největšího úspěchu čtyř chudých kluků z Liverpoolu vydal svou typicky srdečnou a zároveň nevyděračsky sentimentální předčasnou závěť. Pro jistotu, že by to někdy v budoucnu nestihl.
Paul McCartney: Memory Almost Full. CD, 42 minut. Vydala firma Hear Music/Universal 2007.
