Recenze - Nejlepší by bylo sledovat Rolling Stones (Shine A Light) v IMAXu. V nadživotní velikosti si spočítat všechny plomby ve věčně vytlemené puse Micka Jaggera.
Martin Scorsese vytesal z nezměrné lásky pro dávný rock'n'roll kapele Rolling Stones pomník, který ve své nezměrnosti a modlářské pokoře může klidně konkurovat Stalinovi stávajícímu kdysi na Letné.
Mohl by to být příběh komunikace dvou legend. Rovnocenné spolupráce, v níž se oscarový režisér pouští se vším respektem do společného podniku s nezničitelnou kapelou na nejvýdělečnějším turné roku 2006.
Jenže, jak se ukáže, hned během prvních dvaceti minut, v nichž se líčí porodní bolesti projektu, které jsou tak enormní, že soudná rodička by už dávno v slzách prosila o epidural, bude vše úplně jinak.
Na černobílý materiál mapuje zachycený úvod kroky jednoho z nejrenomovanějších žijících režisérů, který se plazí před partou náladových marnivých dědků a prosí je o svolení, aby směl mít kamery na pódiu.
Když ho vidíte, jak po telefonu žadoní: "Víš, Micku, rád bych tam měl kameru přímo před tebou", je tak maličký, že kdybyste vedle něj postavili pro srovnání krabičku sirek, ani byste ho vedle škrtátka nezaregistrovali.
"Víš, Martine, nevím, mohlo by to ovlivnit naši show a být nepříjemné pro kapelu i publikum. Bylo skvělé s tebou pokecat," loučí se Mick Jagger, který Scorsesemu nejprve slibuje dodání koncertního set listu, ale ten na režisérský pult nakonec doputuje až pár minut před skutečným začátkem. Tudíž není moc času na rozkoukání ani na pořádné řešení, co která kamera - bylo jich prý osmnáct a za nimi pochopitelně nejlepší profesionálové - bude zabírat.
Do této chvíle možná má Shine A Light nějaké, byť napůl fiktivní a stylizované, napětí i přizpůsobenou výpovědní hodnotu. Jakmile ovšem na pódium newyorského Beacon Theatre nakluše Bill Clinton, k jehož šedesátinám a ve prospěch jehož nadace se koncert pořádá, věci naberou až propagandisticky riefenstahlovský rozměr.
"Rolling Stones se zajímají o změny klimatu stejně jako my," vypustí Clinton směrem k naškrobenému publiku, čímž toho řekne na sebe možná zbytečně mnoho - a už tu jsou naše hvězdy.
Počínaje Jumpin' Jack Flash začne Jagger dovádět jak vyzkratovaný Robocop. Instruktor aerobiku by na něm mohl oči nechat, ale těžko vystoupení Rolling Stones obdivovat jinak než z hlediska fitness a věku cvičenců. Koncert má všechny klasické atributy koncertu Stounů: tzn. musí převažovat notorické hity a nejnovější skladba je She Was Hot z roku 1984.
Při té vší konzervativní zbytnělosti je největší prudou filmu Rolling Stones (Shine A Light), že neustále machruje a snaží se vás za každou cenu ohromovat jako užvaněná sousedka, která si koupila novou lednici a chystá se s partnerem na Bora Bora.
Dynamický dojem umocňuje rozjásaně klipovitá montáž; málokterý záběr přesáhne několik vteřin, takže když se kamera na nějaký čas zdrží na relaxované tváři hostujícího bluesmana Buddy Guye, získáte dojem, že si střihač vzpomněl na včerejší sex a zasnil se.
"Rolling Stones jsou nejlepší rock'n'rollová kapela všech dob," říká Mick Jagger. Nevidím důvod s tím polemizovat, ale taky nevidím důvod proč něčemu, kde si pětašedesátiletý chlap sahá dlaní na zadek, dělá, že se spálil a vzdychá uh-uh, zatímco v publiku sedí bývalý polský prezident, říkat rock'n'roll a ne trapárna.
K čemuž přispívá i naprosto vyčištěný zvuk filmu, takže ačkoli má mrštný Jagger v podpaží koláče potu, do kinosálu jde naprosto čistý vokál bez jakýchkoli přídechů. Jestliže klučina ze slavného klipu Chocolate Rain na YouTube musel odvracet hlavu od mikrofonu, aby nebylo slyšet jak funí, Rolling Stones na to mají celý postprodukční tým.
Koláž z krásných nadživotních obrázků a zběsilých střihů (proloženou kratičkými kusy z archivních rozhovorů) zamýšlel Scorsese jako absolutní poctu živočišnému projevu divoké kapely.
Bohužel si k tomu jen nevybral živočišnou kapelu s divokým projevem, ale kolektiv primadon, pro které je obtížné vidět vrásky ve vlastní tváři a vnoučatům vtloukají do hlavy: „Oslovuj mě Micku, a ne dědo."
Režisér mafiánských filmů se plazí v devótním předklonu, stejně jako koncertní hosté Jack White z White Stripes nebo Christina Aguilera, kteří si samozřejmě musí pokládat za čest, že si je kapela pozvala. Film přidává starouškům takovou svatozář a gloriolu nezpochybnitelnosti, že to přímo prosí o kritické čtení.
Snímek vrší tolik superlativů - od počtu kamer a renomé kameramanů ke dvěma ex-prezidentům v hledišti - a otírá se o tolik zaběhnutých veličin, které podporují kult Rolling Stones - ovšem ve finále už není úplně jasné, kdo si půjčuje auru od koho.
Rolling Stones jsou evidentně vychovaní v tom, že jsou oko hurikánu. Scorsese, Clinton i Aguilera tu roli přijímají, a tak se poslušně točí kolem; klidně by vyvraceli sloupy elektrického vedení a zvedali do vzduchu stádo krav, kdyby se to po nich chtělo. Otázka je, co by doopravdy zůstalo uprostřed, kdyby všichni rotovat přestali.
"Když hrajeme, jsme ve svém světě," říká Keith Richards. Nutno dodat, že v tom světě kdosi přestal před třiceti kupovat kalendář, a pak hned zkrachovala cestovka, která z něj pořádala zájezdy ven. Nikdo neměl zájem s ní jezdit.
Rolling Stones (Shine A Light), USA, 2008. Režie Martin Scorsese, 122 minut, distribuce Bioscop. Premiéra v ČR 17. července 2008.
