Rozhovor - Málokterá současná zdejší kapela vzbuzuje tak rozporuplné reakce jako slezsko-valašští I Love 69 Popgeju. Jejich zběsilý klávesový punk se sladkými refrény přepisuje všechna pravidla domácího popu a syrová energie, kterou dávají do svých koncertů, děsí i ty nejotrlejší.
Jejich albový debut Let´s Gold Corridor shrnuje všechny kontrastní elementy kapely do úhledného balíčku zlaté barvy a je bezesportu jednou z albových událostí první třetiny letošního roku. Pavel Pernický (také protagonista projektu Marius Konvoj) a Jakub Adamec spolu hrají už deset let a výrazněji o sobě dali vědět, když v září 2006 předskakovali Final Fantasy na pražské Sedmičce.
Svérázná dvojice mladých performerů tam tehdy otevřela severomoravskou infikaci pražské nezávislé scény osvobozujícím (částečně hraným) hudebním primitivismem. Album začíná osvobozujícím zvoláním "Ahoj, ničeho se neboj!" - a kdo se odváží, může se vydat na bláznivý výlet plný syntezátorů, papundeklových rytmů, náboženských chorálů a provokativních textů. Deska kromě digitálního formátu vyšla i na stylovém zlatém vinylu v produkci jejich vlastního labelu Vole Love a Malarie Records.
Pernický a Adamec provozovali v Ostravě i sklepní galerii Strážná věž, která se stala epicentrem místní hudební scény. "Pro nás je hraní součást života. My ukazujeme sebe a jak si to lidi přeberou je už jejich soukromý boj," říká Pernický na dotaz ohledně konfrontační povahy jejich hudby a jeho parťák dodává: "To že hrajem pop, neznamená, že máme touhu se zalíbit každému. Nejsme normální kapelou, která zkouší a pak si jde zahrát koncert. My tím nežijeme, my to žijeme. Na koncertech se snažíme vytvořit atmosféru souznění a dostat lidi na náš level."
Let´s Gold Corridor shrnuje první dekádu jejich tvorby a výtečně balancuje na hraně divošského punku bez kytar a konceptuálních hrátek - ostatně v těchto intencích je dobré vnímat i následující rozhovor.
Do jaké míry se na vaší hudbě podepsalo, že jste původem výtvarníci?
J: Výtvarníci, kteří tvoří muziku, obvykle formují nejzajímavější kapely a projekty, to je známá věc. Je to tím, že mají otevřené hlavy, jsou schopní myslet abstraktněji a to jim dovoluje vidět za roh.
Když jste před deseti lety začínali, měli jste už nějaké zkušenosti v umění? Nebo byla muzika první?
J: My jsme vznikli na střední škole. Já jsem měl ale dřív muziku než výtvarné umění, ke kterému jsem se dostal náhodou, protože jsem potřeboval utéct z gymplu a našel jsem ve Valmezu střední UMPRUM. Před tím jsem se učil v ZUŠce na klavír a zpíval jsem ve sboru a tyto skutečnosti vytvořili základ pro Popgeje.
První kapelu jsem měl ve třinácti a hrál jsem v ní na baskytaru, od té doby různé projekty, nástroje a historie až do teď. Důležité ale v této chvíli je neoddělování výtvarného umění od hudby nebo naopak, ale přirozený gesamtkunstwerk života, stírání hranic a jejich překračování. Ne na bázi nějakého uměle vymyšleného konceptu, ale instiktivně, z hloubi duše a srdce.
P: Když nepočítám nějaké hraní v dětství, tak já osobně jsem se začal nejdřív realizovat ve vizuální tvorbě. Umění je vždycky nějaká osobní výpověď a je jedno, jestli si zvolíš hudbu nebo výtvarné umění. My obojí propojujeme.
Vaše první album vyšlo na vinylu a jako digitální download, nikoliv na kompaktu. Proč jste vybrali zrovna toto médium?
P: Vinyl je analogová informace, na kterou si můžeš doslova šáhnout a přehrát bezmála na prstě jedné ruky. Naproti tomu v cédéčku jsou data tak hluboce zakódovaná, že jsou skrytá. Vinyl je věc, kterou můžeš mít na celý život a jeho obal ti dává mnohem větší prostor k vyjádření. Vinyl rozhodně není mrtvé médium.
J: Naopak, z cédéčka se data za pár let vypaří a nezůstane ti nic. A zlatou desku můžeš zakopat na zahradě do lepší budoucnosti.
Jeden z nejčastějších argumentů ve prospěch vinylu je ten, že má kvalitnější zvuk. Vaše hudba ale vždycky tíhla spíše k lo-fi, nebo se mýlím?
J: Přirozeně, nebylo to ale dané žádným lo-fi trendem. Nic takového nás nezajímá. Na začátku jsme o vytváření zvuku a postprodukci nevěděli vůbec nic, i proto byl takový, jaký byl. Tehdy jsme si s tím hlavu nelámali. Čím víc víš, tím víc s ním můžeš pracovat - a přes to se dostat blíže k představě o ideálním výsledku. A tady nám vinyl poskytnul prostor . Lví podíl na koncovém efektu má Mirvis (Jack Jack).
P: Měla to být čistá krása. Dřív jsme si všechno dělali sami na koleně a potřebovali jsme někoho, kdo rozumí elektronice...
J: A cítí to podobně. A nenašli jsme ho nikde jinde než na valašských kopcích. Aleluja!
Prezentujete se jako audiovizuální kapela a koncerty jsou proto ideálním propojením výtvarné složky a hudby. Neztratí se tak něco z esence kapely při poslechu z nosiče?
P: Deska je vypiplaná, aby bedny tancovaly a ve zvuku byla akce a gradace. Chtěli jsme tam dostat živelnost koncertů.
Co vás v počátku ovlivnilo? Novináři často trochu ze zoufalství píšou o žánrech jako electroclash nebo electro-punk. Co bylo v počátku vaším inspiračním zdrojem?
J: V časech našich začátků jsem poslouchal noise rock, alternativu, nikde žádné klávesy. Užívání kláves mi tehdy přišlo jako něco trapného, klávesy byly sprosté slovo. Ale šlo nám o to jít proti proudu. V té době jsme nevěděli o žádných současných proudech, které by klávesy užívaly podobným způsobem. Šli jsme si vlastní cestou a až později jsme narazili na zmíněné škatulky. Byli jsme trendy, přesto že jsme se o to nesnažili.
Ty klávesy i náš název, to byly elementy, které měly lidi z části nasírat - taková zkouška tolerance a otevřenosti. Na druhou stranu, jsme chtěli dělat popovou hudbu. Nikdo to v nás zatím neobjevil, ale pro mě jsou to celkem jasné popové písničky. Věřím tomu, že v tomhle nás docení až budoucnost a sci-fi mládež to bude poslouchat jako pop. Postupem času i náš název změnil smysl a stal se pro nás synonymem svobody.
Takže ty elementy brakového popu ve vaší hudbě nejsou ironie?
J: Vůbec ne! My jsme vždycky cítili v našich písničkách potenciál pro rádio, zatím to ale žádné rádio nepochopilo. Vlastně jednou, před čtyřmi lety zahráli Miluji tě na jednom francouzském rádiu, pak něco v Polsku a od té doby nic. Teda až teď úplně čerstvě Disco Disasters v Radiu Wave.
Dalším možným referenčním bodem je punk. Sami ostatně říkáte, že hrajete „punk bez kytar". Je to v metodě Vvezmi kytaru, zahraj dva akordy a máš písničku?
P: Já jsem v úplných začátcích zpíval v punkové kapele. Slyšel jsem Sex Pistols a dodnes to mám v sobě, jen se na to nabalují jiné věci.
J: Mě klasický punk hudebně nikdy moc nebavil, ale rád chodím na punkové koncerty. Energie živého vystoupení je jedna z věcí, na kterých stojí Popgejové - a v tom jsme s punkem za jedno. A samozřejmě i o otevřenost úmyslu, neuznávání zásad většinové společnosti, mainstreamu, komerce, omezování - no vždyť to znáš.
Jedna z charakteristik vašeho soundu jsou elementy náboženské hudby. Ty se tam dostaly jak?
J: Já uznávám kult religiózní muziky. Je to pro mě něco jako absolutní hudba; ta, která vždycky existovala. Doplňuje a podporuje kázání a kult ve svatyni. Instiktivně přenáší podprahová informace, které dotírají do lidí z různých vrstev a spojuje je v jednu komunitu. Rozumějí jí v abstraktní rovině.
P: ... a my to využíváme v náš prospěch.
J: Je to další element naší energie a zapadá to do skládanky, která vytváří atmosféru naší kapely. Naše hudba jde napříč žánry a napříč společenskými vrstvami. Na koncerty chodí pankáči, heavy metalisté, technaři, hipíci i trendy děcka - a užít si to může každý, kdo se nebojí.
Hodně se dnes mluví o „ostravské scéně" s kapelami jako jsou Schwarzprior, Like She, Marius Konvoj nebo vy. Občas spolu koncertujete, v roce 2008 jste se spolu objevili na EP Przeklete. Co vás spojuje?
J: Známe se spoustu let, hodně z nás pochází z Valašska. Takže nás spojují kořeny, přátelství a tvorba zajímavých věcí. Scény jsou ale jen výmysly managementu a novinářů, aby se líp prodávaly desky. V Ostravě jsme společně dělali různé akce, koncerty, vernisáže nebo malé festivaly. Jednou z pravidelných parties je nuOva, kterou jsme začali dělat s Baby Puchem, pak to převzali Like She a v současnosti s tím pokračují kluci ze Schwarzprior. Je to underground a z Prahy je to daleko, takže se o ostravské scéně moc neví.
Jak moc se vůbec do vaší hudby zapisuje místo, ze kterého jste? Být z Prahy asi stejnou hudbu neděláte?
J: Kvalita tvorby závisí na lidech a na tom, jestli jsou otevření, originální a odvážní. Nebo jestli máš jen na kopírování něčeho, co už tady bylo. Nezáleží ani tak na tom, odkud jsi, ale kam míříš. Na druhou stranu je dobré čerpat z lokálních vlivů.
Je důležité poznávat různá místa a aspekty života. Ještě mě stále celkem baví chodit do normální práce a potkávat normální lidi. Kdybych se celou dobu jen promenádoval v okruhu bohémy, dost věcí by mi uniklo. Důležité je čerpat z celého spektra od absurdnosti až po patos. A takové spektrum Popgeji obsahují.
