Recenze - Když před třemi lety s rozvernou bezprostředností zpívala v Hotel Songu o tom, že na koksu řádí k nepoznání, bylo to mile bezprostřední gesto dvacítky užívající si indie život v rámci newyorské avantgardní anti-folkové scény.
Když teď, skoro na prahu třicítky, vyzpívává motiv ve Folding Chair ostře akcentovanou nápodobou delfíního hýkotu, je to pořád osobité a poutavé, ale také je z toho trochu zřejmé, že do budoucna bude muset Regina Spektor tu infantilitu a dětinskou hravost prodat trochu jinak.
Hranice mezi obdivem a lítostí se v případě infantility dospělých - i když umělců - často klikatí velmi delikátními cestičkami; a co jednou působí roztomile, může v jiném kontextu působit spíše smutně.
Novinka Far je nicméně v tomto ohledu dobrým kompromisem mezi Reginou infantilní a hloubavou - mezi její avantgardní anti-folkovou minulostí a pravděpodobně stále mainstreamovější budoucností. Pořád ještě vyluzuje pazvuky a svůj hlas kudrnatější než účes kroutí do chvílemi až mrazivých poloh.
Přesto nahrávka nabízí nejpřímočařejší a nejsnáze uchopitelnější desku její kariéry. Regina jde naproti novým fanouškům a posluchačům, aniž ztrácí ty, které uhranula už před bezmála deseti lety excentrickými klavírními experimenty z doby debutu 11:11.
Vlastně je zábavné sledovat zrání a přerod z rozjíveného indie-dítěte ve zralou ženu. Nejen proto, že ať už projektuje svůj vnitřní svět do jednou více, jindy méně uchopitelných hudebních struktur, vždy je v tom cítit neoddiskutovatelný písničkářský talent.
Důležité taky je, že se jedná o přerod veskrze intuitivní. Těžko Newyorčance s rusko-židovskými kořeny podsouvat v jejím nespoutaném vývoji nějaký kalkul; na to je svět její imaginace i pro ni samu příliš neovladatelný.
S každou novou deskou se ve své tvorbě zbavuje přímých odkazů na dětství v perestrojkově se motajícím Sovětského svazu 80. let a její texty se posunují od zašifrovaných jinotajů deníčkového charakteru.
Jistě, pořád nepostrádají onen infantilní nádech, třeba když vyrábí z těstovin počítač, nebo si v refrénu vystačí s jednoduchým: "Eeeeeeeeeeeeeeeet".
Už ale tolik nezpívá o tom, jak se cítí, kdo ji naštval, nebo koho má ráda; namísto toho se přesouvá k obecně platnějším tématům, i když je zřejmé, že přitom neztrácí svůj osobně výsostný pohled.
Skvělým příkladem je možná nejsilnější skladba na desce Blue Lips nebo hudebně i textově úsporná Two Birds. Je v nich cítit autentičnost skutečného prožitku, tentokrát ale podávaná v sofistikovanějším balení než na starších albech.
Far je navíc zajímavou deskou i proto, že se na jejím vzniku podílela hned čtveřice producentů s odlišnými hudebními kořeny a zájmy. Mike Elizondo se proslavil spoluprací s Dr. Dre a Eminemem, Jacknife Lee je zodpovědný za čirý zvuk The Hives nebo Bloc Party, veterán Jeff Lynne z ELO produkoval blahé paměti i několik kousků The Beatles a David Kahne krom Regininy Begin To Hope pracoval ve studiu s Kelly Clarkson i The Strokes.
|
|
Čtěte také: Regina Spektor nabízí Bertíkovy fazolky |
Výsledek? Ani jednoho z nich není z alba zřetelně rozpoznat. Nesourodá producentská čtveřice v čele s extravagantní umělkyní natočila důmyslnou a zároveň průzračně čistou a uchopitelnou desku.
Pokud něčím Far v kontextu diskografie Reginy Spektor skutečně vyčnívá, pak je to právě způsob, s jakou lehkostí se jí podařilo prodat svou divnost, v dobrém slova smyslu úchylnost a komplikovanost. Klíčem k úspěchu je v tomto případě nejen ona obezřetná producentská práce, ale především umění Reginy Spektor napsat poutavou melodii a chytlavé motivy.
Far nezradí Regininy avantgardní kořeny, současně je velmi přístupným potěšením i pro ty, které by vkus do newyorských indie klubů nikdy nepřivedl.
Regina Spektor: Far. CD, 48 minut, vydal Warner Music, 2009.
