Festival Pražské jaro se letos zaměřil na soudobou hudbu ne snad s překvapující intenzitou, rozhodně však s potěšující důsledností. V uplynulých dnech zazněly tři světové premiéry děl českých skladatelů, všechna napsaná na objednávku pořadatelů.
Autoři Michal Nejtek, Marko Ivanović a Luboš Mrkvička navíc reprezentovali tři odlišné přístupy, a tak si pravidelný návštěvník mohl udělat alespoň hrubou představu o tom, jak široký žánrový záběr má současná tvorba.
Novým skladbám se navíc dostalo odpovídajícího a zaujatého provedení. Nebyly odsunuté na okraj a odsouzené k tomu, aby je publikum "přetrpělo", když už se ta nová hudba "musí hrát".
Estetická strnulost českého publika, často i hudební publicistiky, pořád dřímá kdesi v 19. století a festival se tím pádem pouští na tenký led - to je potřeba ocenit. Zároveň je ale také nutné říct, že se Pražské jaro na vytvoření tohoto stavu samo významně podílelo společně s většinou velkých zdejších hudebních institucí.
Nelze samozřejmě očekávat, že by festival zničehonic udělal tlustou čáru za minulostí a stal se z něj prorok experimentálních trendů. To snad nikdo nečeká, ani nechce - není důvod, aby se Pražské jaro zpronevěřovalo samo sobě.
Jde jen o to, aby všeobecně známý festival neignoroval hudební současnost. Představa například literární akce pomíjející současné autory je bizarní, u hudebního festivalu je značná část publika i dramaturgů ochotna to pokládat za oprávněný požadavek.
Pražské jaro je jeden z mála festivalů zaměřených na vážnou hudbu - a možná i jediný -, který není potřeba nikomu představovat. Má velkou, silnou tradici a patří k událostem počítaným mezi české "rodinné stříbro". O to je důležitější, aby se takto úctyhodná a obecně respektovaná instituce za hudbu současnosti stavěla s plnou vahou svého vlivu, i když to jistě trochu bolí a nějakou dobu ještě bolet bude.
Široké publikum si na současnou hudbu zkrátka musí zvyknout - o nic jiného tu nejde. A pokud se k němu bude dostávat způsobem, jaký naznačuje letošní ročník festivalu, mohlo by se jednat o úspěšný proces.
Ovládané a propojené lidské hlasy
Intenzivní minisérii čtyř koncertů věnovaných současné hudbě zahájilo minulou středu vystoupení vynikajícího pěveckého ansámblu Neue Vocalsolisten Stuttgart. Publikum v Anežském klášteře se setkalo s nekompromisní kvalitou při provedení několika kompozic pro lidské hlasy.
Cyklus Dvanácti madrigalů Salvatora Sciarrina, Bertelliho cyklus Le premier jour a tři Liebesgedichte Georga Fridricha Haase oslnily skutečnou krásou. Skvěle ovládané a propojené lidské hlasy vtahovaly posluchače do zvukových světů, z nichž se nechce odcházet.
Program koncertu Neue Vocalsolisten Stuttgart naznačil možná poněkud nečekanou poetickou linii v řadě současné hudby na Pražském jaru. Volná literární inspirace stála u vzniku názvu kompozice Ultramarine Michala Nejtka, na texty básnířky Dorothy Parkerové napsal Marko Ivanović svůj písňový cyklus Little Words.
Nejtkova Ultramarine zahájila koncert Varšavské filharmonie v čele s dirigentem Jackem Kaspszykem. Název si skladatel vypůjčil ze sbírky básní Raymonda Carvera, stejně jako podtitul Songs in the Distance. Nejednalo se ovšem o přímou reflexi konkrétního textu formou symfonické básně. Michal Nejtek si z Carvera půjčil spíš způsob, jímž básník nakládá s literárními prostředky.
Ve své skladbě Nejtek podobně staví tradiční postupy do netradičních souvislostí a dělá to jemným způsobem, který je až těžké postřehnout. Na tom měla svůj obrovský podíl i mizerná akustika Obecního domu, jeden z příšerných hendikepů koncertního života v Praze - to je ale problém širšího dosahu, za nějž Nejtek, orchestr ani Pražské jaro nemohou.
Nejtkova kompozice zazněla v kvalitním podání orchestru, který je na takovou hudbu evidentně zvyklý a umí ji hrát. Skladatel dostal příležitost pracovat s opravdu velkým symfonickým obsazením a Ultramarine bude navíc ještě se stejným orchestrem zahajovat respektovaný festival Varšavský podzim.
Vztah mezi mužem a ženou v několika fázích
Premiéra písňového cyklu Little Words Marka Ivanoviće zazněla o dva dny později rovněž v Obecním domě. Skladatel si tentokrát Symfonický orchestr Českého rozhlasu sám dirigoval a postaral se o vynikající koncert od začátku až do konce. Pět básní Dorothy Parkerové reflektuje vztah mezi mužem a ženou v několika fázích, komentuje ho spíš s novinářskou věcností a odstupem než poetickými metaforami.
Marko Ivanović básně zhudebnil způsobem, v němž bylo cítit vzdálený vliv Gustava Mahlera či Leonarda Bernsteina - alespoň co se týká chvějivého prolnutí hlubokých sdělení s populární hudbou. Charakter textů se odrážel ve věcném vedení melodií bez romantických kantilén a nápadité instrumentaci.
Písně výborně zazpívala mezzosopranistka Katarina Karnéusová a vytvořila jimi současný protipól k rovněž pětidílnému písňovému cyklu Richarda Wagnera Wesendoncklieder. Ten celý večer zahájil a po něm ve strhujícím podání zazněla Symfonie č. 6 Miloslava Kabeláče s klarinetovým sólem Karla Dohnala.
Koncert uzavřela fantazie Romeo a Julie Petra Iljiče Čajkovského - návrat k romantismu byl už v dramaturgii večera poněkud navíc.
Mrkvičkovo hudební pásmo
Systematický ponor do hudební současnosti přinesl koncert vynikajícího orchestru Klangforum Wien. Po vokální špičce ze Stuttgartu publiku Pražské jaro představilo také špičkový vídeňský ansámbl zaměřený na instrumentální hudbu. Součástí večera ve Studiu Hrdinů byla též světová premiéra kompozice Luboše Mrkvičky For Large Ensemble, Part D.
Už název napovídá, že Mrkvička se zaměřuje výhradně na muziku a žádné mimohudební souvislosti nepouští ani do názvu sklady. Jako by po jednotlivých oddílech psal pořád jedno dlouhé pásmo, které si vystačí s hudbou samotnou.
Ze struktur části D se pravidelně, ale bez únavného opakování ozývaly sestupné stupnice, jež se v druhé polovině skladby rozběhly zase vzhůru. Náhle utnutý konec skladby vyzněl jako upozornění, že část E bude určitě následovat.
Předcházející Speicher I skladatele Enna Poppeho i závěrečná Monadologie XII Bernarda Langa vytvořily společně s Mrkvičkovou premiérou vynikající koncert po všech stránkách - od dramaturgie až po interpretaci.
Klangforum Wien vedené dirigentem Basem Wiegersem připomnělo, jak vypadá současná hudba zahraná s přesností a virtuozitou. A jaký má takto přesvědčivé podání vliv na její přijetí.
Ne zcela vyprodané Studio Hrdinů ale také poukázalo na jisté míjení takové produkce s tradičním publikem Pražského jara. Ostatně ani na Nejtkově a Ivanovićově premiéře nebylo zcela plno. To však není důvod, aby Pražské jaro takové koncerty do svých programů nezařazovalo.
Lidé si musí zvyknout, že hudba žije i současným životem. A pro samotný festival je to snad důvod k jisté proměně komunikace směrem k publiku, které by v ideálním případě nemělo spoléhat na mediálně známá jména interpretů, nýbrž na jméno samotného Pražského jara. To by mělo být samo o sobě zárukou kvality, kterou si i to nejkonzervativnější publikum přijde aspoň ze zvědavosti vyzkoušet.
Zvědavost na českou hudební současnost na letošním Pražském jaru uspokojí přinejmenším ještě dvě české premiéry. Harfistka Jana Boušková a orchestr PKF - Prague Philharmonia provedou 26. května v Rudolfinu Koncert pro harfu a orchestr Lukáše Sommera. A 31. května zazní v Česku poprvé skladba Ondřeje Adámka Karakuri - ve Studiu Hrdinů ji provede ansámbl Prague Modern.
