reklama
 
 

Randál a Špunt: I s novou deskou vás dostaneme do varu!

23. 10. 2010 8:00
Dvojice No Age v sobotu poprvé zahraje v Praze

Rozhovor - Když se v Česku píše o americké dvojici No Age, která v sobotu zahraje v Meetfactory, novináři si obvykle neodpustí vtípek s jejich jmény. Možná je to trochu středoškolský humor, ale můžete si pomoct, když se kytarista hlučné kapely jmenuje Randy Randall?

Jeho parťák na bubenické paličce (a zpěvák) je zase Dean Allen Spunt, což souzvučí s českým „špunt". Když jsem Randy Randallovi ty podobnosti na začátku rozhovoru vysvětlil, zasmál se: „Randál, to bylo vždycky moje!"

Losangelská dvojice se proslavila krátkými hlučnými vypalovačkami, které místo rockového machismu a agresivity oplývají popovou chytlavostí. Po špinavých albech Weirdo Rippers a Nouns nahraných přímo v útrobách jejich domovského klubu The Smell v losangelském downtownu nabrali No Age na aktuální nahrávce Everything in Between trochu jiný kurs.

Deska, kterou přijedou představit do Prahy, je přemýšlivější, klidnější a výrazně se na ní podepsalo použití sampleru. „Asi jsme trochu zestárli," přiznává Randall. Návštěvníkům sobotního koncertu, kteří se bojí, že No Age verze 2010 už nedělají takový randál jako dřív, ale vzkazuje: „Nové skladby dostávají na koncertech lidi do varu stejně tak jako ty staré."
 
No Age byli nejčastěji spojováni se scénou kolem losangelského klubu The Smell. Psalo se, že vaše hudba je stejně špinavá jako tohle místo. Díky vám se klub proslavil, je to pořád stejná špeluňka jako kdysi?
Neřekl bych, že se to místo nějak dramaticky změnilo. Teď ho zná určitě více lidí, ale pořád v něm hrají stejné kapely, které si tvrdohlavě stojí na pozicích „udělej si sám". Duch toho místa se určitě nezměnil.

I vy tam ještě hrajete?

No jasně, ale bohužel tam můžeme hrát jen koncerty, na které není veřejná reklama. Párkrát se nám stalo, že v klubu bylo moc lidí, až to začalo to být nebezpečné. Takže teď hrajeme jen akce pro kamarády a jejich kamarády.

Kdesi jsem četl historku, že jsi v klubu zprovoznil záchod? Je to pravda?
Ano. Ale nebyl jsem sám. Muselo mi pomoci pár kamarádů, v instalatérství se moc nevyznám.

Říkáš, že The Smell je pořád stejný klub, nicméně centrum Los Angeles se výrazně změnilo.
The Smell jsme otevřeli před dvanácti lety a v té době bylo jeho okolí něco jako město bez lidí. Všude kolem stály vylidněné domy a prázdné obchody. Teď je to úplně jiné - v okolí The Smell jsou velmi drahé byty, obchody, bary a noční kluby. Říkáme si, jak dlouho ještě vydržíme v místě jako je tohle, ale náš domácí s tím nemá problém, takže jedeme dál.

Co ostatní kapely, které z téhle scény vzešly? Jste s nimi ve styku? Abe Vigoda s vámi jednou evropské turné a budou i v sobotu v Praze.
Abe Vigoda jsou naši kamarádi a jsme rádi, že můžeme jet turné po Evropě zrovna s nimi. S ostatníma kapelama jsme kamarádi, ale samozřejmě se už nevídáme tak často.

Na zdi klubu je prý graffiti s nápisem: Nezapomeň, jsi svobodný. - To pěkně shrnuje DIY přístup, kterým se kapely kolem klubu řídí. Myslíš si, že je to něco, co by mohlo vyléčit hudební průmysl?

Musím říct, že mě nikdy moc nezajímalo, jak funguje hudební průmysl. Vždycky jsem si jen dělali svoje věci na koleně a velké labely jsme nikdy nezajímali. Můj jediný vztah s nahrávacím průmyslem byl, když jsem si občas koupil v obchoďáku kompakt. To heslo má v sobě jistý pozitivní nádech. Dělat něco v The Smell pro mě vždycky byl celostní zážitek, při kterém se zapojuješ do komunity a produkuješ něco, co není uměle vypočítáno podle marketingových tabulek. Lidi, kteří chodili na koncerty, vždycky byli stejně důležití jako kapely, které na nich hrály, protože všichni jsme součástí jakéhosi organismu.

Nakolik je tenhle postoj ovlivněný punkovým hnutím? Cítíte se být jeho součástí?
Velkým vzorem pro nás vždycky byl kalifornský label SST a kapely, které vydával. Byla to velmi svébytná vize punku, která nebyla postavená na uniformním oblíkání, spíš na osobním postoji. Kapely jako Minuteman, Meat Puppets, Black Flag, Sonic Youth, Husker Du rozhodně nevypadaly na první pohled jako pankáči, ale vyznávali stejnou myšlenku: že punk je to, co z něj uděláš. Naučili jsme se, že musíme posouvat hranice - a to i uvnitř hnutí samotného. Punk pro nás není o tom zapadat do nějakých klišé, ale být sám sebou; být tak divný, jak jen sám chceš být.

V počátku  kariéry vám výrazně pomohl internetový server Pitchfork, který má tu moc udělat z kapely hvězdu minimálně na nezávislé scéně. Jak jste tu „tlačenku" vnímali?

Je to složité, těžko můžeme ovlivňovat, co se o nás píše. Nikdy jsme se Pitchforku nevnucovali, to oni našli nás. My si děláme hudbu, jakou chceme, a víc neřešíme. Teď trochu počítáme s tím, že hipsteři nás odepíšou jako „tu kapelu z roku 2007" - což je vlastně dobře, protože jsme nikdy nechtěli dělat hudbu jen pro lidi, kteří čtou blogy a Pitchfork.

Nové album Everything In Between je podle mě méně agresivní, možná tak nějak dospělejší. Říkám si, jestli to není tím, že jste se naučili hrát? Není to pro pankáče nebezpečný?
Jo, začali jsme chodit do hudební školy. (smích) Ale vážně. Možná je to tím, že jsme poslední tři roky strávili na turné, a když hraješ každý večer, chtě nechtě se prostě zlepšíš. My jsme ale samozřejmě nikdy nechtěli být virtuózové jako Steve Vai. Chraň Bůh!

Co se ještě změnilo?
Hudba, kterou děláš, je vždycky nějak ovlivněna tím, jaký jsi člověk, a my jsme prostě od minulé desky zestárli. Už se blížíme k třicítce a to se muselo na naší hudbě podepsat. Určitě se nám taky trochu změnil hudební vkus, přišli jsme do styku s trochu jinými kapelami.

Jedním z velkých objevů posledních tří let pro nás byla anglická kapela Disco Inferno, která existovala na začátku 90. let, vydala pár desek a pak se rozpadla. Způsob jakým komponovali svoje skladby a zapojovali do rocku sampler, to bylo něco úžasného. Oni udělali ze sampleru středobod své hudby, což nás hodně inspirovalo.

Jak moc se změnilo psaní písniček?
Samplery jsme už používali dřív, tentokrát jsme ho ale chtěli použít novým způsobem. Byla to pro nás výzva, ale v určitém smyslu to pro nás bylo vysvobozující. Nechci říct, že nás kytary nudily, ale jak jsi sám řekl, když začneš mít pocit, že jsi s kytarou moc dobrý, začne to být nebezpečné. Potřebovali jsme zkusit něco nového.

Sampler budete používat i na turné. Znamená to, že hrajete ve trojici?
Náš současný třetí člen William Kai Strangeland-Menchaca nám pomáhá se samplerem, protože ten bychom ve dvou nemohli při koncertech ovládat. Desku jsme ale natáčeli bez něj.

Co máme čekat od koncertu? Jsou pořád stejně intenzivní jako hudba na prvních dvou deskách?
To doufáme! Jen ta intenzita je schovaná trochu hlouběji. Nové tracky ale přivádí lidi do varu jako ty staré, což je dobrá zpráva.

Zranil ses někdy při hraní?
Hodněkrát. Vykloubil jsem si obě ramena, natrhl jsem si lýtkový sval, pohmoždil prsty a hlavu. Nespočet zranění. Pro mě je to ale součástí zážitku z koncertování. Jedeš na doraz, někdy tolik, že to bolí. Ale o tom je život. Je potřeba ho žít naplno.

A jak se jezdí po světě přísnému veganovi? Nemáš někdy problém najít vhodnou restauraci?
Vždycky zkusíme udělat průzkum na internetu a nebo se poptat kamarádů, kteří ve městě už hráli. Když nic nenajdeme, tak zkusíme místní stánek s falafelem nebo jdeme do večerky, nakoupíme si a uvaříme si sami. Prostě „udělej si sám".

autor: Karel Veselý | 23. 10. 2010 8:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama