Recenze - Spiknutí! Nad novým albem písničkářky Radůzy se recenzenti rozplývají blahem, některým ukápne i empatická slza či poznámka o albu roku. A zpěvačka si pochvaluje, jak si ji pochvalují.
„Nevím, jestli nesenilním, ale u některých recenzí jsem plakala dojetím, že pochopili, jak jsem to myslela. Ta deska je pro mne opravdu velmi niterná, tak mne moc těší, že se líbí i jiným lidem," naťukala v online rozhovoru.
Album s názvem Miluju vás je vůbec deskou, o níž se strašně moc mluví. Všichni víme, že pro Radůzu, která před natáčením přestála těžkou nemoc, je tou nejupřímnější zpovědí; že na něm bilancuje svou mateřskou zkušenost a booklet zaplnila přehršlí rodinných fotek.
Uvědomuji si, že se v následujícím textu pouštím na tenký led pošlapávání citů, tak aby bylo jasno: nechci snižovat Radůzinu upřímnost a cit, jímž své album prodchla. Na lásce, pokoře a dobrých úmyslech samozřejmě nevidím nic špatného. Mám-li ale hodnotit Miluju vás jako album zpěvačky a písničkářky, musím si nutně položit otázku, čím že je dlážděná příslovečná cesta do pekel.
Umělecky prezentovat své nitro a intimitu totiž lze mnoha způsoby a Radůza si z nich vybrala ty, které místy hraničí s kýčem „mých milých deníčků" a - byť nejspíš nezáměrným - citovým vyděračstvím.
Je autorkou s výrazným rukopisem a musím říci, že přibližně první čtyři písně nového CD mě opravdu vtáhly. Po čtyřech panácích emocí mi ale dalších třináct už téměř splývalo.
Radůza sice přidala na upřímnosti, stavební kameny jejího projevu jsou ale pořád stejné: divoké marše s harmonikou, trocha názvuků jazzu a stále přítomný stín Zuzany Navarové a její nerezové poetiky. Jenže tohle všechno jsme slyšeli už na jejích předchozích deskách (debut Andělové z nebe mi připadal skvělý), takže proklamace o tom, že tohle album je čímsi „jiné", jsou spíš nesplněným přáním.
Radůza má nezpochybnitelný cit pro formu a schopnost napsat jednoduchou chytlavou píseň, občas i překvapit - nejvíc se mě z celé kolekce dotkla stručná ukolébavka Na Dříň, od níž bych to nejméně čekal. Jenže v jiných písních zase slyším halekání z hájemství po česku podávaných pub žánrů, nebo jsem nucen prokousávat se hradbami procítěné baklavy. A už předem vím, že ocel se bude rýmovat s pocelem.
Sledovat Radůzinu cestu k popularitě bylo zajímavé, držel jsem sympatické hrdince palce. Její nejnovější album je ale problematické hned ze dvou důvodů (v jednom) - svým obsahem i svou prezentací.
Obsah, byť sebeupřímněji myšlený, lze s trochou odstupu a označit i za kýč. A prezentace prostřednictvím záplavy propagačních rozhovorů, v nichž se zpěvačka zaklíná upřímností a životními peripetiemi, je vysloveně bulvární, neboť pracuje s oblíbenou strategií prolnutí protagonisty a díla (Když Blesk napíše Dr X ze seriálu Y se žení, z titulku kolikrát není poznat, stane-li se to v televizi, nebo se doopravdy žení představitel role, který byl ale označen jménem své postavy, dojmout se ale lze tak i tak).
Z Radůzy, která kupujícím napověděla, co si o jejím albu myslet, jak jí bylo a je, se stala „nezávislá celebrita". Oxymóron. Na patos příběhu opravdového člověka, byť umělecky ničím nový, zdejší publikum dobře slyší.
Osobně na tohle Miluju vás nenacházím jinou odpověď než: „Aha". Zní mi, jako když Lucie Bílá posílá vzdušné polibky svým fanouškům a říká totéž. Některá slova by se asi neměla tak vyřvávat, ztrácejí tím totiž na ceně.
Radůza: Miluju vás. CD, 50 minut. Radůza Records, distribuce Indies MG, 2010.
| Čtěte také: Radůza vyměnila na novém albu harmoniku za piáno |
