Recenze - Produkoval průlomovou desku Back To Black Amy Winehouse, stojí za úspěchem posledního alba Lily Allen, jeho doposud poslední sólová deska Version byla dvojnásobně platinová a vysloužila mu BRIT Award.
Aby ne. Producent Mark Ronson, wunderkind nastupující producentské generace, má, co se hitů, týče instinkt lovce. I proto patří v posledních letech spolu s Danger Mousem k nejžádanějším a také nejprogresivnějším jménům.
Jako zručný mainstreamový cynik dobře ví, že opakovat úspěšný model se dá po omezenou dobu. Na nové sólové desce, kam dostali pozvání Ghostface Killah, Boy George nebo Simon Le Bon, se proto odvrací od retrospektivního zvuku rock'n'rollu a big bandů, jak ho známe z alba Version, a nabízí futuristický pop poskládaný z útržků funky, hip hopu, soulu nebo r'n'b.
Tehdy vykrádal spíše na jednoduchý efekt, na Record Collection se pouští do mnohem složitějších operací. Rozdíl je asi jako mezi kapsářem a hackerem.
Až k experimentu
Střední proud pro Ronsona není jen svět ověřených pravidel, která vedou k úspěchu. Tedy i on je sice dodržuje, je srozumitelný a hitový, ale zároveň je poťouchlý. Podbízí se a opakuje opakované - ovšem souvislosti, do kterých své melodické a žánrové manipulace zasazuje, překračují hranice středního proudu kamsi až k experimentu.
Ronson boří hranice mezi alternativou a středním proudem, vyrábí poučený, pobavený a sarkastický střední proud, jenž vytváří a současně jedním dechem karikuje sám sebe. A v obojím je víc než nadprůměrný. Vkládá do smlouvy mezi umělcem a masovým posluchačem mezi řádky cosi jako dodatek: teď si zatrsáme jakoby nic, a přitom se tomu budeme uchechtávat, na co to vlastně tak tleskáme a hýkáme. Užijeme si obojího.
Jistěže, i to už tu bylo, stačí vzpomenout na Scissor Sisters nebo Miku. Ale jejich koncept selhává na doslovnosti. Až příliš zjevná nápodoba klišé spolu s teatrální distancí od pravidel žánru sice funguje, ale je krátkozraká a krátkodechá.
Lepším srovnáním jsou pro Ronsona a jeho tým spíš Gnarls Barkley nebo Gorillaz, kteří mají na nový přístup k pravidlům mainstreamu zakladatelská práva. Ostatně Somebody To Love s hostujícím Boy Georgem dokonale evokuje právě Gnarls Barkley a skoro do puntíku naplňuje jejich pojetí popu coby místa pro zasmušile elegantní hitovost. Je to jeden z nejlepších momentů téhle desky.
Ronson navíc zvládá plynule přecházet z jedné "vývojové fáze" středního proudu do druhé. V závěrečné The Night Last Night míchá plačtivou naléhavost synthpopových pozdních osmdesátek s frivolně velkorysou zasmušilostí soulu pozdních sedmdesátek.
Podobně s tématy jednotlivých epoch pracuje v Hey Boy, kde to vypadá, jakoby Pharell Williams produkoval Suzanne Vega model 80. léta. Ronson tu pobaveně karikuje obě osobnosti a vzniká nová energie, která nutí přehodnotit vše, co jsme si o popu i undegroundu mysleli.
Oooh, Aaah
Málokdo dokáže napsat tak přímočarý hit, kterou svou vlastní přímočarost jedním dechem shazuje. Třeba skladba Loose It All (In The End) je dokonalým příkladem. Až lobotomicky pitomoučká, přitom chytře vystavěná melodika je mimoděk a mezi řádky shazována detaily. V tomto případě vokály módně rozsekanými phaserem nebo velkolepě se šklebícím mainstreamovým hip hopem z poloviny minulé dekády, jehož postupy dávno zdecimovala klišé. Je to něčím záludné a něčím podmanivě chytlavé.
Snad ještě výmluvnější příklad přináší titulní Record Collection. Na jednu stranu karikuje dávno zkarikovaný zvuk 80. let, vykrádá náznaky grime i nadžánrový přístup N*E*R*D* z počátku milénia. V pateticky zpěvném refrénu, který připomene Seala nebo N*Sync, přitom Simon Le Bon z Duran Duran mnohoznačně zpívá: "I only want to by in you record collection, Oooh, Aaah. / And I do anything it takes just to get there."
Fakt, že hlavního hrdinu této písně na konci z ničeho nic srazí náklaďákem už snad nepřekvapí. Pokud to Ronson myslí vážně, je perverzní. Pokud to myslí jako vtip, je to k popukání. Ve skutečnosti je to obojí. K popukání perverzní.
Jakoby by se Erasure, Take That a Dizzee Rascal potkali v jediném gestu lišácky pozdviženého obočí. Na první pohled si to protiřečí, ale Ronson vytváří "pop na více použití". Lze ho vykládat jako důsledně ironický komentář k fatalitě předem nalinkovaných melodických vzorců, stejně tak vybízí k bezmyšlenkovitému prozpěvování se stínítkem od lampy na hlavě.
I díky albům jako Record Collection nebo deskám zmiňovaných Gnarl Barkley a Gorillaz jsme svědky postupné eroze elitářské berlínské zdi mezi vysokým a nízkým, autentickým a automatickým. Ronsonova deska je jeden z milníků cesty hudebního průmyslu k novému pojetí toho, co jem a co není hodné hitparádových vrcholů.
Mark Ronson & The Business Intl.: Record Collection. 47 minut. Vydala firma Sony BMG, 2010.
