Podivín Devendra Banhart hledá vlastní normálnost

Pavel Turek
16. 11. 2009 12:40
Album What Will We Be vnáší smysl do nonsensu
Foto: Lauren Dukoff

Recenze – Kam až můžou stárnout dětinové, aniž by zvážněli? Kdy přijde ten moment, že se někdejší roztomilá naivita začne jevit jenom jako trapnost? Sedmé album písničkáře Devendry Banharta, vlajkonoše lo-fi a jednohlasně zvoleného prezidenta žánru označovaného New Weird America (mj. Coco Rosie, Joanna Newsom nebo Vetiver) dostalo překvapivě tázavý název What Will We Be. 

Už žádný Niño Rojo, ani Cripple Crow a nedej bože ani Oh Me Oh My...The Way the Day Goes By the Sun Is Setting Dogs Are Dreaming Lovesongs of the Christmas Spirit; konec blbin. Místo spontaneity začíná být důležité, co z nás bude. Je to přiznání, že se dá vyrůst. 

Foto: Aktuálně.cz

Uvážlivost se do Devendrovy diskografie sice začala vkrádat už s pátým albem Cripple Crow, kterým debutoval na XL Recordings, ale teprve jeho aktuální prvotina u majoru Warner Music jako kdyby měla demonstrovat, že se její autor rozhodl s blížící se třicítkou vnést smysl do nonsensu.

A tak zatímco zbytek indie-scény počínaje Animal Collective a konče MGMT nebo Dirty Projectors se předhání v tom, jak blízko se dostane k čisté absurditě, folkový Sandokan, který z pošahanosti udělal na počátku tisíciletí „novou černou“, si to na What Will We Be šine labyrintem svých dávných infantilit k normálnosti.

Což není zas tak úplně jednoduchá cesta, protože Devendra Banhart má CV, s kterým by se mohl ucházet o pozici senior managera ve firmě autentických folkařů. To, že dostal od rodičů prostřední jméno Obi a v hvězdném období si prožil románek s královnou Amidalou, teda vlastně Natalie Portman, není nijak překvapující vyústění jeho životní pouti. 

Narodil se sice v Houstonu, ale jeho rodiče se rozvedli v jeho dvou letech a on přesídlil s matkou do její rodné Venezuely. Až když mu bylo 14, vdala se znovu a vrátila se s ním do Spojených států, kde se začal pořádně učit anglicky.

Protloukal se od San Franciska po Paříž, šmrdlal po ulicích a svoje skladby – s unikátními texty v dětinském složení: 50 % dada a 50 % Dáda - si mezitím zaznamenával na diktafony nebo telefonní záznamníky svých kamarádů. Demo v této podobě doputovalo i k Michaelu Girovi (Swans, The Angels of Light), který jej okamžitě upsal na svůj label Young God a v roce 2002 mu vydal album Oh Me Oh My s nijak neupravovanými fragmenty domáckých nahrávek. 

Foto: Lauren Dukoff

Spolu s La maison de mon rêve od Coco Rosie, které nahrávaly sestry Bianca a Sierra Casady v koupelně jejich pařížského bytu, byste nenašli výmluvnější manifest lo-fi, jak jej chápe třetí tisíciletí. Jenomže počínaje Cripple Crow vám dojde, že Devendra byl do funkce věrozvěsta freak-folku nominován trochu proti svému přesvědčení.

What Will Be jen stvrzuje, že lo-fi pro něj nikdy nebyl program, ale spíš nevyhnutelné a nechtěné podřízení se technickým možnostem. Stejně jako na Smokey Rolls Down Thunder Canyon představuje album hipísáckou retro fantasy, v níž se Haight Ashbury převaluje ke klávesám The Doors, přičichne k Black Sabbath a zjemní se latino bossa novou. 

Ve skladbě 16th & Valencia Roxy Music se dokonce glamově přiblíží k něčemu, co by mohl být i radiový hit. „Vím, že vypadám sjetej/Ale jen si tak tančím,“ zpívá v ní Devendra a stává se z něj nevyhnutelně nostalgik, který kolem sebe šíří auru eklektika.

Foto: Lauren Dukoff

Vynikne to třeba ve srovnání s Beckem, který si Banharta na začátku září přizval do svého Record Clubu, aby společně s dalšími hosty kompletně přetočili desku Songs Of Leonard Cohen z roku 1967. I když výčet vlivů a postupů, k nimž Devendra neváhá přistoupit a promixovat je v rámci jedné skladby, je ohromující, z nějakých důvodů všechny ty ingredience nosí zvonáče a byly vyrobeny v průběhu šedesátých a sedmdesátých let. 

Devendrovi se na What Will We Be sice povedlo vystoupit z ubíjející bezbřehosti předchozí Smokey Rolls Down Thunder Canyon, ale čistý tvar a novou identitu našel za cenu šedivosti. Infantilitu opustil z rozumných obav před trapností, na eklektika si zase uložil příliš mnoho omezení.

Paradoxně, aby se mohl posunout dál, musel ze sebe vydolovat to nejobyčejnější, co v něm vězí.  A to pro dobré umění zrovna není nejlepší vizitka.

Devendra Banhart: What Will We Be, CD, 50 minut, vydala firma Warner Music 2009.

 

Právě se děje

před 11 minutami

V Litvínově na Mostecku hoří skládka odpadu, zasahují desítky požárníků

Hořet začalo několik minut před polednem. Odpad vzplál na ploše zhruba 20 krát 20 metrů. Nejprve se přesunulo na místo devět jednotek včetně několika dobrovolných. Před 13:00 přijeli další hasiči. Kolik jich je přesně, nelze v tuto chvíli podle mluvčího hasičů specifikovat. Hasiči vyhlásili třetí, tedy druhý nejvyšší, stupeň poplachu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy