reklama
 
 

Podivín Devendra Banhart hledá vlastní normálnost

16. 11. 2009 12:40
Album What Will We Be vnáší smysl do nonsensu

Recenze – Kam až můžou stárnout dětinové, aniž by zvážněli? Kdy přijde ten moment, že se někdejší roztomilá naivita začne jevit jenom jako trapnost? Sedmé album písničkáře Devendry Banharta, vlajkonoše lo-fi a jednohlasně zvoleného prezidenta žánru označovaného New Weird America (mj. Coco Rosie, Joanna Newsom nebo Vetiver) dostalo překvapivě tázavý název What Will We Be. 

Už žádný Niño Rojo, ani Cripple Crow a nedej bože ani Oh Me Oh My...The Way the Day Goes By the Sun Is Setting Dogs Are Dreaming Lovesongs of the Christmas Spirit; konec blbin. Místo spontaneity začíná být důležité, co z nás bude. Je to přiznání, že se dá vyrůst. 

Uvážlivost se do Devendrovy diskografie sice začala vkrádat už s pátým albem Cripple Crow, kterým debutoval na XL Recordings, ale teprve jeho aktuální prvotina u majoru Warner Music jako kdyby měla demonstrovat, že se její autor rozhodl s blížící se třicítkou vnést smysl do nonsensu.

A tak zatímco zbytek indie-scény počínaje Animal Collective a konče MGMT nebo Dirty Projectors se předhání v tom, jak blízko se dostane k čisté absurditě, folkový Sandokan, který z pošahanosti udělal na počátku tisíciletí „novou černou“, si to na What Will We Be šine labyrintem svých dávných infantilit k normálnosti.

Což není zas tak úplně jednoduchá cesta, protože Devendra Banhart má CV, s kterým by se mohl ucházet o pozici senior managera ve firmě autentických folkařů. To, že dostal od rodičů prostřední jméno Obi a v hvězdném období si prožil románek s královnou Amidalou, teda vlastně Natalie Portman, není nijak překvapující vyústění jeho životní pouti. 

Narodil se sice v Houstonu, ale jeho rodiče se rozvedli v jeho dvou letech a on přesídlil s matkou do její rodné Venezuely. Až když mu bylo 14, vdala se znovu a vrátila se s ním do Spojených států, kde se začal pořádně učit anglicky.

Protloukal se od San Franciska po Paříž, šmrdlal po ulicích a svoje skladby – s unikátními texty v dětinském složení: 50 % dada a 50 % Dáda - si mezitím zaznamenával na diktafony nebo telefonní záznamníky svých kamarádů. Demo v této podobě doputovalo i k Michaelu Girovi (Swans, The Angels of Light), který jej okamžitě upsal na svůj label Young God a v roce 2002 mu vydal album Oh Me Oh My s nijak neupravovanými fragmenty domáckých nahrávek. 

Spolu s La maison de mon rêve od Coco Rosie, které nahrávaly sestry Bianca a Sierra Casady v koupelně jejich pařížského bytu, byste nenašli výmluvnější manifest lo-fi, jak jej chápe třetí tisíciletí. Jenomže počínaje Cripple Crow vám dojde, že Devendra byl do funkce věrozvěsta freak-folku nominován trochu proti svému přesvědčení.

What Will Be jen stvrzuje, že lo-fi pro něj nikdy nebyl program, ale spíš nevyhnutelné a nechtěné podřízení se technickým možnostem. Stejně jako na Smokey Rolls Down Thunder Canyon představuje album hipísáckou retro fantasy, v níž se Haight Ashbury převaluje ke klávesám The Doors, přičichne k Black Sabbath a zjemní se latino bossa novou. 

Ve skladbě 16th & Valencia Roxy Music se dokonce glamově přiblíží k něčemu, co by mohl být i radiový hit. „Vím, že vypadám sjetej/Ale jen si tak tančím,“ zpívá v ní Devendra a stává se z něj nevyhnutelně nostalgik, který kolem sebe šíří auru eklektika.

Vynikne to třeba ve srovnání s Beckem, který si Banharta na začátku září přizval do svého Record Clubu, aby společně s dalšími hosty kompletně přetočili desku Songs Of Leonard Cohen z roku 1967. I když výčet vlivů a postupů, k nimž Devendra neváhá přistoupit a promixovat je v rámci jedné skladby, je ohromující, z nějakých důvodů všechny ty ingredience nosí zvonáče a byly vyrobeny v průběhu šedesátých a sedmdesátých let. 

Devendrovi se na What Will We Be sice povedlo vystoupit z ubíjející bezbřehosti předchozí Smokey Rolls Down Thunder Canyon, ale čistý tvar a novou identitu našel za cenu šedivosti. Infantilitu opustil z rozumných obav před trapností, na eklektika si zase uložil příliš mnoho omezení.

Paradoxně, aby se mohl posunout dál, musel ze sebe vydolovat to nejobyčejnější, co v něm vězí.  A to pro dobré umění zrovna není nejlepší vizitka.

Devendra Banhart: What Will We Be, CD, 50 minut, vydala firma Warner Music 2009.

autor: Pavel Turek | 16. 11. 2009 12:40

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama