Recenze - Dobrý výjev pro finále velkého festivalu: Na dvoupatrové scéně hřmí naddimenzovaná filharmonie v počtu osmdesáti hráčů, jeden z patnácti bubeníků roztáčí tovární sirénu: ne proto, že jsme v industriální Ostravě, ale že Edgar Varèse, skladatelský idol Zappův, své Amériques (1918-1921) takhle opravdu napsal.
O vizionářství, ve kterém se odvaha k výstřednosti snoubí s hloubkou, nebyla na bienále Ostravské dny nové hudby nouze.
Letos tedy popáté, prvně pod novým městským logem OSTRAVA!!! – nejprve třítýdenní soustředění pro mladé skladatele z celého světa, na závěr pak týdenní festival pro veřejnost, gargantuovsky napěchovaný orchestrálními, komorními i elektronickými akcemi.
Malý zázrak mezi odboráři
O českém Newyorčanu Petru Kotíkovi, zakladateli a manickém šéfovi bienále, dávno víme, že nešetří sebe, kolegy muzikanty ani posluchače: ani za krize se nemuselo škrtat z rozsáhlých plánů, hrát a dirigovat tu mohou jen ti proklatě dobří, tříhodinové koncerty nejsou výjimkou, ale spíš pravidlem.
Po pár takových tříhodinových srážkách s hudbou Ligetiho či Xenakise se z publika – nabíjeného a vyčerpávaného zároveň – stává komunita, což festivalu pochopitelně svědčí. Jiskrný a sebevědomý zvuk Janáčkovy filharmonie je skvělým dokumentem, že od odvážných, nejistých počátků (2001) se přehlídka upevnila v kramflecích a uskutečnila malý zázrak.
Naučila naše filharmoniky (náturou spíš odboráře než experimentátory) suverénně hrát všechnu tu „divnou“ hudbu po Janáčkovi. Místo jednoho dirigenta tři, místo not pokyny v čarách a křivkách; to vše se stalo součástí praxe, díky čemuž lze už i u nás zažít alchymistickou lázeň ve velkém orchestrálním zvuku (post)moderních vizí – od minimalismu po ta nejsložitější gesta.
Živě se hrálo u vysokých pecí (Phill Niblock, ex-šéf newyorského centra The Kitchen, k hudbě pouštěl filmové záběry ruční práce v Asii), elektronický minimaraton spojil „pravé skladatele“ s abstraktní alternativou vzešlou z klubů. Ale hlavní je na kotíkovských Dnech to, v čem jsou u nás těžce nezastupitelné: v intenzivním osmidenním rauši omlátí návštěvníkům o hlavu skladatelský odkaz posledního století.
Vlastně se podobají Letní filmové škole: taky kombinují aktuální impulsy s moderním zlatým fondem. Pokud se jednou podaří prolomit obecný odstup k žijícím skladatelům, budou se baťůžkáři válet na nočních koncertech na matracích (jsou k dispozici – proč neposlouchat vleže?) právě tak extaticky, jako si dnes užívají na LFŠ Murnaua či Godarda.
Ostrava aktuálně míří ke kandidatuře
Kotík (oproti pověsti radikála až za hrob) dávno nezařazuje jen avantgardní „New York school“ kolem Johna Cage. Živě nechává hrát velké předválečné samorosty (Edgar Varèse, Charles Ives) i pozdější pionýry nových cest (Pierre Boulez, Galina Ustwolskaya, Morton Feldman).
Znějí objednané domácí premiéry uváženě vybraných autorů (Michal Rataj, Petr Bakla...) a s nimi díla těch, kteří jsou podle světové reflexe velkými autory počátku 21. století: třeba italského Salvatora Sciarrina.
Do toho přijíždějí, hrají a mluví se studenty esa svých oborů: ať už je to šéf newyorské galerie Diapason a expert pro multikanálový sound art Michael Schumacher anebo dirigent sirény v závěrečném Varèsovi, přesný i rozvášněný Roland Kluttig.
Ostravské dny jsou významné několika způsoby najednou. Jsou dost blahým inkubátorem mladých skladatelských profesionálů ze všech kontinentů a jejich mezinárodní pověst roste. Produkčně a dramaturgicky se tu daří mapovat současnost i odškrtávat velké kulturní dluhy z minulosti. Kdyby se v Praze nevyklubal festival Contempuls v La Fabrice (letos bude podruhé), byly by Ostravské dny typově úplně bez konkurence.
Ostrava aktuálně míří ke kandidatuře na titul Evropské město kultury 2015: hledá svá velká témata, co nejsilnější identitu a propojení se světem.
Hudebně to má rozehrané šťastně: etnopopové Colours ji reprezentují na úrovni popkultury, Ostravské dny – méně křiklavé, ale nejméně tak dotažené – v rovině hlubšího umění.
FESTIVAL OSTRAVSKÉ DNY 2009, 21. – 29.08.2009 - 5. bienále, Ostrava. Pořádá Ostravské centrum Nové hudby.
