Spolupracoval na soundtracku s Iggym Popem, v jeho videoklipu hrál Val Kilmer, produkoval desku zpěvačce Anohni a letos také bývalému frontmanovi Talking Heads Davidu Byrnovi. Pokud je v současném světě živeném z revivalů a nostalgie někdo, kdo svému publiku předkládá opravdu současnou hudbu, je to Američan Daniel Lopatin. Jaký je příběh hudebníka vystupujícího pod jménem Oneohtrix Point Never? A proč je jeho nedávno vydaná deska Age Of takovou událostí?

Když Lopatin v roce 2011 poprvé hrál v Praze na pozvání festivalu Stimul, mluvilo se o něm jako o vycházející hvězdě současné elektroniky - a tomu také odpovídala návštěvnost. Divadlo Archa ve švech nepraskalo. Co bychom ale dnes dali za to, aby se Lopatin do Prahy vrátil? Zatím se nezdá, že by si na takové sousto některý z českých promotérů troufl. Oneohtrix Point Never se svou futuristickou show objíždí trochu jiné lokace - naposledy nadchl třeba prestižní londýnské Barbican Centre.

Jak se z undergroundového elektronického experimentátora stane jeden z nejžádanějších umělců současnosti? Popravdě řečeno docela prostě: syn ruských emigrantů a hudebníků Daniel Lopatin jako by se ani nesnažil. Zhruba před deseti lety se etabloval na hlukové scéně a vydával přísně hraniční, nekompromisní nahrávky. O něco později se chopil sbírky starých syntezátorů po otci a éterickými ambientními plochami vyvolával duchy minulosti, které pak propojoval s melancholií po budoucnosti, jež se nikdy neuskutečnila. Stal se tak jedním z prvních průkopníků myšlenkového i hudebního směru, pro nějž se vžilo pojmenování hauntologie. Lopatinovi to ale nestačilo.

Zhruba na začátku dekády, tedy v době, kdy na respektovaném experimentálním labelu Editions Mego vydal album Returnal, začal sochat opravdu specifický a s ničím nezaměnitelný zvuk. Svou elektronikou rozhodně nechtěl ukolébat - z jeho hudby se sice pořád vynořovaly ambientní pasáže, často je ale násilně přetrhly digitální vrypy, zašumělé cákance zvuku a desítky těžko identifikovatelných samplů. Pod těžkotonážím nánosem zvukových vrstev se však bezmála archeologicky pečlivým poslechem vždy daly objevit úchvatné melodie jako z jiného vesmíru.

Zásadní zlom pro Lopatina přišel v roce 2013, kdy opustil vlastní label Software a upsal se slavnému britskému vydavatelství Warp - domovské stáji takových jmen ostrovní elektroniky, jako jsou Aphex Twin, Autechre nebo Boards of Canada. Zajistilo mu to pozornost celé scény a Lopatin ji bezezbytku využil.

Na albu R Plus 7 se, i s pomocí vizuálních umělců jako Jon Rafman nebo Takeši Murata, definitivně obrátil k budoucnosti. Přestal kutat v zaprášených syntezátorech a archivech zvuků s těžko odhalitelným původem. Místo toho napřel všechny síly k vytvoření zvukového světa, který by jasným a důrazným jazykem komentoval současnost a blízkou budoucnost.

Výsledkem byla elektronická nahrávka, která na poměry žánru působila nebývale osobně a jímavě. Lopatin využíval chladné elektronické zvuky, digitálně procesované lidské hlasy, téměř hodinářsky pracoval s pauzami i nezaměnitelným citem pro nebeské melodie, a to vše udělalo z R Plus 7 desku, která ani po pěti letech nezestárla.

Ani u tohoto zvuku ale Lopatin nezůstal. Na Garden of Delete z roku 2015 využil zkušenosti z předskakování Nine Inch Nails a zkombinoval drsný grungeový zvuk s příběhem o mimozemšťanovi, který - uvězněný v lidské těle - zakouší, jak emočně náročné je dospívání. Zároveň producent učinil krok do neznáma, když poprvé začal zpívat, jakkoliv byl jeho hlas zpočátku elektronicky zmutovaný k nerozeznání.

I přes zdánlivou odtažitost se mu povedlo vytvořit sugestivní osobní příběh vyrůstající z atmosféry dystopie a hrozícího konce civilizace.

A konec civilizace je ústřední téma také jeho aktuální nahrávky Age Of. Lopatin se záměrně pustil do těžkého úkolu: je ještě vůbec možné originálně uchopit téma, které si dávno oblíbily světy hudby i filmu? Dystopie je v době Donalda Trumpa a brexitu téměř synonymem pro současnost a na různá zpracování plíživého konce známého světa narážíme každým krokem.

Lopatin přesto dokázal svoji desku vystavět tak, že posluchače až magneticky přitahuje. Ústředním motivem příběhu alba Age Of jsou bytosti s umělou inteligencí, které dosáhly konečného stádia vývoje a jejich jediná touha je trochu paradoxní - chtějí být znovu tak hloupí, jako jsme bývali my. Rozhodnou se proto rekonstruovat hudební historii civilizace pomocí prostředků, které mají k dispozici.

Lopatin si tímto vypravěčským experimentem umetá cestu k mnoha pozoruhodným momentům. A začíná s nimi hned v první skladbě, kterou otevírá zvuk cembala s operním zpěvem. Po několika desítkách vteřin se ale slibně rozvíjející kompozice hroutí do sebe: ozývají se zoufale naříkající vokály a sonické vlny, pod nimiž cembalo mizí.

Pro desku je to zásadní okamžik - jakýkoliv moment v jejím průběhu uslyšíme, můžeme si být jistí, že nikdy nebude trvat dlouho. Zásadní je změna, neustálý pohyb a útok na všechny jistoty.

Klip ke skladbě Black Snow si Daniel Lopatin natočil sám. | Video: Warp Records

Tento atak na stereotypy ale může mít jakoukoliv podobu: druhý track Babylon je vlastně jednoduchou baladou s překvapivě čistým vokálem, až na to, že končí uprostřed refrénu.

S trochou nadsázky popové parametry má třeba klipový singl Black Snow s laškovným R&B luskáním nebo track Same s hostující zpěvačkou Anohni. Popové "háčky" ale najdeme skryté prakticky v každém tracku.

Oneohtrix Point Never na desce Age Of působí možná nejotevřeněji za celou svoji kariéru, jako by už nebyl experimentujícím solitérem s podivným vkusem, ale spíš přiznaným vedoucím kolektivu spřízněných umělců. Na Age Of je jich víc než kdy předtím. Celou desku produkoval držitel Mercury Prize, zpěvák a producent James Blake, na albu zpívá zmíněná Anohni a dále účinkují vyhledávaný "hlukař" Dominick Fernow, perkusista a skladatel Eli Keszler nebo cellistka a zpěvačka Kelsey Lu.

Autor fotografie: Warp Records

Oneohtrix Point Never: Age Of

Warp Records 2018

Důležitou součástí projektu jsou vizuály, ať už jde o skvělé koncertní plakáty se středověkými motivy, obal desky s použitým obrazem současného amerického malíře Jima Shawa, nebo zneklidňující videoklip k tracku Black Snow, jehož režie se ujal sám Lopatin. Všechny tyto ingredience přispívají k poutavosti projektu, který různými způsoby vypráví silný příběh nejen o civilizaci, ale také o každém jednotlivém člověku v ní.

Co je ale důležité: všechny skladby z alba rovněž fungují v okamžiku, kdy o nich posluchač vůbec nic neví. Oneohtrix Point Never je pořád především muzikant. A současnou hudbu zkrotil neslýchaným způsobem.