Za skladatele sice nejvýmluvněji hovoří hudba, přesto se Ondřej Soukup rozpovídá. Důvod k tomu má pádný: poprvé ve svém zatím sedmašedesátiletém životě připravil celovečerní symfonický koncert z vlastní filmové hudby. A tento pátek 31. srpna večer na pódiu festivalu Soundtrack Poděbrady ho bude uvádět. Okomentuje každou skladbu z osmi filmů, kterou zahraje Filharmonie Hradec Králové řízená mladým japonským dirigentem Chuheiem Iwasakim. Soukupa fascinovalo, jak Iwasaki s královéhradeckou filharmonií uvedl na letošním Pražském jaru české autory Karla Husu, Pavla Bořkovce a Antonína Dvořáka.

"S každým filmem je někdy spojeno mnoho vyhrocených situací. Pochybnosti, euforie, spousta emocí a rozdílných představ, plácání se po zádech, ale také hádek. A to neví žádný moderátor," vysvětluje Ondřej Soukup důvod, proč na koncertu osobně přiblíží, co se skrývá za jeho osamělou prací v domácím hudebním studiu, kde prý svádí především boj sám se sebou.

Třeba když si musí dělat dramaturgii vlastních hudebních nápadů a na odstup není čas. "Nemám žádného asistenta, jen občas orchestrátora, ale stejně musím všechno připravit sám. Ovšem možná bych ani nikoho nesnesl, jsem osamělý běžec a neumím si představit, že bych někomu vysvětloval celý postup," říká Soukup.

Pracovní vypětí, kdy je autor nucen ve vyhrazeném čase zkomponovat nové dílo, ilustruje příkladem slavného hollywoodského skladatele Jerryho Goldsmithe, který napsal hudbu k více než třem stovkám filmů, například k titulům ze ságy Star Trek, k Vetřelci či Základnímu instinktu: "Před každým dalším filmem zvracel hrůzou, že ho nezvládne."

Ondřej Soukup už zvládl hudbu k téměř třicítce filmů a tu nejrozsáhlejší napsal spolu s Janem Jiráskem roku 1997 pro opulentní snímek režiséra Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa. Inspiroval ho k tomu obrazově silný film, ale také Jakubiskův přístup.

"Nejvíc ze všech režisérů, pro které jsem kdy psal hudbu, mě plácal po zádech. Řekl jsem mu, že musím být chválen, abych dobře pracoval, a on si to vzal dost k srdci," vzpomíná Soukup.

V Nejasné zprávě jsou velké úseky, kde hudba zní v prvním plánu, což se podle jejího autora stává málokdy. To se projeví také v programu poděbradského koncertu. Suita, kterou pro nynější uvedení Soukup vytvořil z hudby k Jakubiskovu snímku, bude mít přes 23 minut.

"Když má Ennio Morricone koncerty filmové hudby, většinou z každého filmu zahraje dvouminutovou titulkovou skladbu a jde dál. Tudíž těch 23 minut je opravdu dost," míní Ondřej Soukup.

Ve suitě z Nejasné zprávy, jejíž součástí je píseň Veronina modlitba, kterou ve filmu zpívá Zuzana Michnová, zazní vokál Lucie Šoralové. "Když chce, její hlas má skvělý východně-etnický charakter. Nakonec byla několik let sólistkou slovenského folklorního souboru Lúčnica," přibližuje Soukup "feeling", který jeho píseň vyžaduje.

Jiné interpretky se na poděbradském koncertu dočká také slavná Soukupova píseň z filmu režiséra Filipa Renče Requiem pro panenku. Na pozadí scény hořícího pasťáku ji roku 1991 nazpívala Lucie Bílá stejně žhnoucím hlasem, ale tentokrát zazní v podání sopranistky Marie Fajtové, známé například z mozartovských rolí v opeře pražského Národního divadla.

Veroninu modlitbu v Nejasné zprávě zpívala Zuzana Michnová. | Video: Jakubisko Film

Účinek ústředních písní ve filmech Soukup nepřeceňuje ani nepodceňuje, určující je spíš vkus producentů. "Když se povede dobrá píseň nebo se sežene nějaká starší, která ale má potenciál zabodovat, tak se k filmu napaří, ať se děje, co se děje. Někdy to působí skvěle, jindy je to jako pěst na oko," míní Soukup.

Ten kromě filmové či muzikálové hudby napsal také spoustu populárních písní pro různé interprety. Z nich prý má velmi rád skladbu Ještě tě mám plnou náruč, kterou v roce 1988 nazpíval Jiří Korn.

Ale také Requiem pro panenku řadí mezi své oblíbené. "Vždyť to je jedna z prvních písní, které jsme s Gábinou napsali pro Lucii Bílou," odkazuje k textařce Gabriele Osvaldové, s níž počátkem devadesátých let ambiciózním autorským albem Missariel stvořili "novou" Lucii Bílou, která do té doby zpívala prostinký pop či po venkovských zábavách metal s Arakainem.

Pro Filipa Renče - jenž mimochodem režíroval klip k písni Láska je láska z alba Missariel tak vtipně, že se stal událostí nejen sezony - psal Soukup "filmy" tři. Kromě Requiem pro panenku hned další režisérův snímek Válka barev a pak po více než dvaceti letech jeho doposud poslední, Lídu Baarovou, hudba z níž také zazní v Poděbradech.

Válka barev však zůstane nedotčena. "Není pro symfonický orchestr zorchestrovaná. Ale i když byla zcela syntetická, tak by šla předělat a možná to udělám," prorokuje si Soukup. Ostatně něco podobného provedl právě s Requiem, ačkoliv na koncert své filmové hudby vybíral především skladby psané přímo pro symfonické provedení.

"V Requiem byla hudba vyloženě syntetická, kterou jsem tehdy celou nahrál sám. A tak jsem pro tuto příležitost hlavní téma přepsal pro symfonický orchestr, soprán a kaval, což je bulharská flétna, která má krásný zvuk."

Skladbu Requiem pro panenku ke stejnojmennému filmu Filipa Rečne nazpívala Lucie Bílá. | Video: Warner Music

Do koncertního programu pak Ondřej Soukup přidá podle svých slov "legračně dramatickou" titulkovou hudbu z komiksového filmu režiséra Michala Žabky Čtyřlístek ve službách krále, ale potom už to budou jen vážně působící motivy ze čtyř filmů Jana Svěráka, všech, které pro něho Soukup napsal: Akumulátoru 1, Oscarem oceněného Kolji, Tmavomodrého světa a Vratných lahví.

I když mohlo jich být víc, což je také Soukupovo trvalé trauma, protože jeho spolupráce se Svěrákem skončila skladatelovou vinou.

"Měl jsem psát hudbu k Honzovu Kukymu, dokonce jsem začal psát motivy. Ale do toho se chystal můj muzikál Robin Hood a najednou se o půl roku předsunula premiéra. Věděl jsem, že u Honzy jsem nahraditelný, ale v Hoodovi ne, nechal bych ve štychu moc lidí. Tak jsem se s krvácejícím srdcem omluvil," odkazuje Soukup k loutkovému filmu Kuky se vrací, v němž ho vystřídal skladatel Michal Novinski.

Ten pak napsal hudbu ještě k dalším dvěma titulům, které Svěrák doposud natočil. Nad Ondřejem Soukupem spadla klec. "Jestli se k sobě vrátíme, to ví jen Bůh a možná trochu Honza Svěrák. Ale asi těžko."

Soukupův kamarád Ilja Cmíral, který žije v Los Angeles a píše ročně tři filmové hudby pro Hollywood, mu prý řekl, že je šílenec. "To by v Americe nikdo neudělal, aby opustil oscarového režiséra. A kdyby prý byl v časovém presu, tak by si najal čtyři skladatele, kteří by začali studovat jeho rukopis, a do týdne by měl první hudbu," líčí Soukup.

Na režiséry měl i tak štěstí a do hudby mu skoro nemluvili. "Asi mi důvěřovali, v naprosté většině hudeb jsem se s nimi shodl. Jen Honza Svěrák mi nechal předělat jednu minutovou hudbu v Koljovi, ale to bylo vše ze čtyř filmů, které jsem s ním dělal," odkazuje Soukup k obrazu, v němž se Kolja ztratí v metru.

"Nepřel jsem se s ním. Podvědomě jsem tušil, že má Honza pravdu. Má pro hudbu velký cit, nechce nesmysly a dokáže velmi dobře pojmenovat, co mu vadí." A Juraj Jakubisko prý neustále přehazoval Soukupovy hudební motivy, ovšem nakonec je stejně všechny použil.

Větší spory než s režiséry měl Ondřej Soukup s filmovými zvukaři, kteří mu "zválcovali" hudbu ruchy a zvuky. Ten pocit měl prý skoro u každého filmu. Dřív se prý se zvukaři hádal, dnes už rezignoval.

"Dám příklad - ve filmu Bony a klid byla hudba strašně důležitá i způsobem použití. Začala vždy attaca, naplno, v prvním plánu, a zrovna tak skončila. Žádné ztišení, usekli jsme ji," vzpomíná Soukup na obrovský filmový hit režiséra Víta Olmera z roku 1987, jenž se před čtyřmi lety dočkal pokračování, které zapadlo.

"Pan docent Moudrý, který první film míchal, byl z toho na mrtvici, ale nechal se nakonec přesvědčit a filmu to dodalo neskutečnou dynamiku. Když vznikl Bony a klid 2, tak jsem vysvětloval tento princip zvukaři Ivo Hegerovi. Leč udělal si to po svém: potlačená hudba, naopak ruchy, auta, lidi. Vlastně to udělal správně, ovšem emoce z hudby, které tak dokonale fungovaly v jedničce, nenávratně zmizely. Ale já už jsem se nehádal jako dřív."

Nejspíš to bylo i proto, že nejvíc ve svém "filmovém" životě usiloval Ondřej Soukup o práci na jedničce Bony a klid. "Měl jsem ten film k dispozici na VHS, hrozná kopie, ale fascinoval mě. A když mi pak zavolal Vítek Olmer, jestli bych s ním na filmu spolupracoval, zešílel jsem radostí."

K filmu se Ondřej Soukup dostal náhodou až ve čtyřiatřiceti letech. Hrál tehdy s flétnistou Jiřím Stivínem, který měl psát hudbu k Olmerovu snímku Druhý tah pěšcem. "Pak mi Stivín řekl, že nemá čas, abych ji psal s ním. A nakonec neměl čas vůbec a já jsem natočil Olmerovi nějaké demo snímky, představu, jak by ta hudba mohla vypadat. A on mě vzal - to bylo prolomení bariér, první film. Za odvahu vzít začátečníka jsem mu dodnes vděčen."

Pak už to prý šlo samospádem. A poděbradský koncert ten více než třicetiletý Soukupův filmový samospád posunuje na novou úroveň, protože královéhradecká filharmonie nezahraje skladatelovu hudbu doslovně tak, jak je známá z filmů.

"Přece jenom hudba hrající pod dialogy a válcovaná ruchy může mít jiné parametry než hudba provedená koncertně. Například příliš bohatá textura by ve filmu mohla být kontraproduktivní, ale pro koncertní provedení je žádoucí. Přepsaných hudeb bude tedy na koncertu hodně," vysvětluje autor, který prý nezná lepší pocit, než když po pěti týdnech až čtrnáctihodinové denní práce zavře popsanou partituru nové filmové hudby a zapálí si cigaretu.

Až tedy bude v pátek před desátou hodinou večerní ze zákulisí prozatímní stanové koncertní haly, kterou na labském břehu nechali vztyčit pořadatelé Soundtracku, stoupat mohutný dým z kuřiva, bude jasné, že už to má Ondřej Soukup za sebou. Ale zda se symfonický koncert jeho filmové hudby bude někdy opakovat, neví. "Musí se toho někdo chopit, já jsem velmi líný něco organizovat," konstatuje.