Recenze - Začíná to jako Tubular Bells a nejsou to Tubular Bells. Co je to? Určitě nová deska Mike Oldfielda. Málokdo se totiž tolikrát vrátil ke svému oblíbenému klišé jako právě on.
Nepřekvapí, že i jeho debut v oblasti klasiky (hardcorový obdivovatel vážné hudby možná řekne pseudoklasiky) začíná podobným motivem. Oldfield se tentokrát musel snažít víc než kdy předtím. Jeho desky po roce 1995 se staly synonymem slova propadák; nezdařily se mu ani pokusy spojit své schopnosti s počítačovou hrou (Tres Lunas), keltskou hudbou, elektronickým diskem a meditační muzikou.
Útěk do světa vážné hudby je jednou z mála cest, kterou se ještě může vydat. Oldfield se přitom o klasiku už jednou okrajově pokoušel. To když v polovině sedmdesátých let celkem s úspěchem spolupracoval se skladatelem Davidem Bedfordem na symfonické verzi prvních Tubular Bells.
Výsledek nového pokusu o klasiku určitě není nepříjemný. Pod alchymistickým jménem Music Of The Spheres vznikla příjemná a poslouchatelná kompozice pro velký symfonický orchestr, autorovu akustickou kytaru, klavírního virtuóza Lang Langa a nádherný soprán vycházející operní hvězdy Hayley Westenra.
Na stravitelnosti hudby se ovšem velkou měrou podílí i hobojista Karl Jenkins, jinak také vůdčí osobnost populárního projektu Adiemus, který symfonický orchestr brilantně instrumentoval a dodal mu barvy, v nichž je stejně tak tradice romantismu jako láska k world music.
Oldfield rozdělil Hudbu sfér do tří cyklů, chcete-li vět. První, ohraničená na začátku a na konci Zvěstovatelem (The Harbinger), vychází - jak bylo řečeno - z Tubular Bells a je v ní dostatek prostoru pro Lang Langova efektní sóla a mezihry. Uprostřed cyklu dostal velký prostor k seberealizaci Carl Jenkins.
Skladba Shabda zní jako kdyby byla vyňata z některého alba Adiemus. Charakter tohoto bloku je napjatý, ale jakoby bulharský ženský sbor vypjatou tenzi příjemně zvolňuje.
Druhá věta je orámována krásnou árií On My Heart. Je slavnostní, vznešená a prolínají se v ní možná dvořákovské, ale třeba také sibeliovské melodické prvky z období romantismu, s občasnými úlety kamsi do Orientu nebo s hudbou anglických postviktoriánských promenádních orchestrů.
Zvláště skladba Aurora má v sobě radostnou taneční náladu, která lehce navazuje na tradičního ducha vánočních melodií, s nimiž si v minulosti Oldfield občas pohrával.
Třetí blok (nebo věta) uvedená skladbou Harmonia Mundi je nejuvolněnější částí desky, čistou hudbou sfér, obrazem do sebe zapadajících prvků, hudbou o vyrovnanosti mikrokosmu duše i makrokosmu světa, záznamem pocitu blaženosti. Přesto se v poslední skladbě desky vracíme znovu k motivu připomínajícímu Tubular Bells, tentokrát v křehčí a vzdušnější podobě než na začátku.
Jako kdybychom se přesunuli do vyššího levelu a začali zase od začátku. To potvrzuje i mohutné slavnostní vyvrcholení, jímž deska končí.
Oldfield prý komponoval svou první klasickou desku pomocí syntetických samplů orchestru, které pak Jenkins přepisoval do partitur a "zlidšťoval" s pomocí syntetického orchestru. Z hlediska běžného posluchače, kterému se líbí například spolupráce Jaze Colemana s Čechomorem, je Music Of The Spheres příjemným zážitkem.
Kritik je ale věčným opakováním témat z Tubular Bells strašně přesycen a v duchu tiše doufá, že další pokusy v této oblasti začnou pracovat i s jinými melodiemi. Muzikant jako Oldfield jich vytvořil za uplynulých 40 let v hudebním průmyslu nepočítaně.
Mike Oldfield: Music of the Spheres. CD, 62 minut.Vydala firma Universal, 2008.
