Rozhovor - Možná kvůli ruské souvislosti, jménu, které si půjčili z povídky od Taťány Tolsté, byli srovnáváni hlavně s portlandskými The Decemberists. Ale také to mohlo být kvůli folkovému jádru jejich hudby, jímavému zpěvu frontmana Willa Sheffa a kvůli zvláštní, psychedelické a dekadentní obraznosti jeho textů. To spíš.
Jedna z momentálně nejrespektovanějších indie kapel, američtí Okkervil River, vystoupí v neděli 23. listopadu večer v pražském Rock Café. Na premiérovém koncertě v Česku představí své nové album The Stand Ins.
Už od desky Down By The River of Golden Dreams patří mezi pilíře současné písničkové scény a v posledních letech slaví i celkem slušné komerční úspěchy.
Publicitu a nové publikum jim zajistily také společné koncerty s praotcem newyorského undergroundu Lou Reedem; i díky tomu mají Okkervil pozvánky do různých "late night shows" ve Státech s vydáním každého dalšího alba předem jisté.
Na otázky Aktuálně.cz odpovídal jejich frontman Will Sheff, jeden z nejzajímavějších songwriterů současnosti, který do zdánlivě okleštěného žánru propašoval naprosto současné textové motivy. V té schopnosti zbavit folk formálních klišé a zmodernizovat jej si nijak nezadá s Willem Butlerem z Arcade Fire nebo Conorem Oberstem z Bright Eyes.
Jak se máte na turné? Co včerejší koncert v Berlíně?
Zatím je to skvělé a včera to bylo hodně zábavné. Hráli jsme spolu se Shearwater, kapelou našeho bývalého klávesisty. Jsme si s nimi velmi blízcí a pořádně jsme si to užili (Will byl jedním ze zakládajících členů Shearwater, ale v posledních letech už ve skupině nepůsobí - pozn. aut.). Nehráli jsme s nimi už víc než rok a bylo to skvělé stát s nimi znovu na pódiu.
The Stand Ins vyšlo velmi krátce po albu The Stage Names a je koncipováno jako jeho sequel. A mezi oběma alby jste ještě Okkervil River stihli vydat kolekci coverů.
Přesně tak, obě řadová alba jsou spolu spojená. Jsem hodně rád, že se nám povedlo vydat vlastně tři desky během jednoho roku. Vlastně mě dost nebaví to nepsané pravidlo vydávat album každé tři roky přesně; prostě když to teď tak vyšlo, tak je to tak.
Není toho přece jen trochu moc? Mohou vaši fanoušci zvládnout takové penzum hudby naráz?
Já myslím, že ano. Prostě se nám teď sešlo opravdu hodně zajímavého materiálu a tahle cesta nám přišla lepší než vydávat dvojalbum, přestože to svým způsobem dvojalbum je. S kolekcí coverů je to zas úplně jiný případ, jsou to většinou písně, které často hrajeme na koncertech, máme je rádi a chtěli jsme našim fanouškům dát nějaký dárek. Vůbec se neprodává v obchodech, je jenom ke stažení na internetu.
Hodně kapel to bere tak, jako že je něco speciálního, když vyjde nové album, dělá se kolem toho někdy trochu moc velké divadlo. U nás je to trochu volnější. Ale teď, když vyšlo The Stand Ins, tak je pro nás vlastně celý koncept těch alb hotový a možná si fakt dáme trochu větší pauzu před další deskou.
Poslední dvě alba se dostala do oficiálních žebříčků, což je pro indie kapelu celkem velký úspěch. Zajímá vás to vůbec? Pociťujete přitom nějakou změnu v přijetí své hudby?
Možná je o nás trochu větší zájem, nevím. Ale je hodně zajímavé, když najednou zjistíš, že se velká spousta lidí těší, s čím tvoje kapela přijde. Vlastně je to to hlavní: vždycky přece chceš, aby lidi tvoji kapelu chválili. Rozumíš, když říkají takové to: Oh, Jesus, it's great!
Ale vážně, možná je to špatně, možná dobře, nevím, prostě je to tak. Pravdou je, že si musíš dát pozor na takové ty názory typu, tohle je skvělá kapela, slušně se prodává a je v žebříčku na tom a tom místě. My máme vážně skvělé fanoušky, velkou základnu těch, kteří nás poslouchají už dlouho. Ale takové ty "billboard things" a vůbec to, co vnímají ti "mainstream people", pro které teď vlastně nastane to překvapení - Aha, to je vážně opravdová kapela - tak to jde mimo nás. Ti lidé nám jsou vlastně dost jedno, naše muzika se nebude měnit proto, že jsme teď možná trochu bohatší.
Okkervil River - Lost Coastlines
Pocházíš z New Hampshire, ale od startu kapely žiješ v Austinu v Texasu. Co říkáš na zvolení Baracka Obamy?
Je to skvělé! Mám hodně rád život ve Spojených státech a chci tam žít pořád, no a v posledních letech to vážně nebylo nic moc. Vlastně to byla spíš pořádná noční můra, a to zdaleka nejen pro lidi v USA, to je jasný. Já a vlastně všichni v kapele jsme rádi, že vyhrál Obama; snažili jsme se ho hodně podporovat, volili jsme ho předtím, než jsme odjeli na turné. Je jasné, že to nebude mít nijak jednoduché, ale určitě je to dobře. My už jsme byli na cestě, když byly volby, je trochu škoda, že jsme tu atmosféru nemohli zažít osobně.
Ale Texas je přece hlavně republikánský stát.
To sice jo, ale Austin je úplně jiný než zbytek Texasu. Taky mi vlastně poslední dobou připadá, že mají demokraté v Texasu větší vliv než v minulosti. V Austinu hlavně žijí mnohem chytřejší lidé, i podle průzkumů tam měl Obama vítězství zajištěné už dopředu; tam to žádné drama nebylo.
Píšeš ještě pořád?
Jo, už ne tolik jako dřív, ale pořád. Baví mě to, občas dělám jeden sloupek do austinských novin a na net taky píšu. Ale vlastně už ne tolik o hudbě.
Našel jsem na internetu tvůj článek ze serveru Audiogalaxy.com o nejhorších písních nejlepších kapel. Pamatuješ na něj?
Jo, jasně; dělal jsem dříve celkem dost podobných selekcí, byla to sranda.
Kterou píseň z vašeho repertoáru bys vybral, kdybys musel?
Já to mám vybrat? To snad ne, chlape, to po mně nemůžeš chtít. To je strašně těžký! Já teda doufám, že nás třeba do podobného článku někdy někdo zařadí a nějakou píseň vybere. Ale já? To fakt nemůžu. Určitě nějaké jsou, já jsem vlastně na všechny hrdý. Jsem si jistý, že takové jsou, ale to fakt nemůžu.
