Recenze - Novinkové album The National, pětice usazené v Brooklynu, bylo už dopředu avizované jako jedna z významných hudebních událostí první poloviny roku. Hvězda kvintetu s každou nahrávkou stoupá výš a výš a deska High Violet jejich vzestup rozhodně nezastaví.
Kolekce debutovala na všech významných trzích v první pětce oficiálních žebříčků a z dřívější indie rockové naděje je dnes stálice hudebního nebe. The National jsou pro současnou generaci nejen jednou z jistot podobně jako The White Stripes nebo stále poněkud podceňovaní The Spoon. Jsou hlavně jejími ústy: právě oni se ve svých písních vyzpívávají z obecných traumat dnešní doby, oni vyrostli se svými posluchači.
Hudebně se obloukem vrací k postpunkové scéně, navíc navazují na nejlepší tradici amerického písničkářství. Přes Guthrieho, Dylana, Simona můžeme rovnou dojít ke Springsteenovi, jejich velkému oblíbenci (nijak obvyklé u hvězd indie rocku). Jistě ne náhodou se jeden z nejžhavějších a nejoblíbenějších indie blogů pojmenoval podle jejich alba Sad Songs For Dirty Lovers (nedávno přestal po šesti letech fungovat).
The National byli po veleúspěšném albu Boxer v jednom kole, kromě téměř neustálého koncertování vydali dvě EP, spolupodíleli se na natáčení sebedokumentárního filmu A Skin, A Night. Loni se objevili hned na několika úspěšných kompilacích včetně oceňovaného dvojalba Dark Was The Night, kde byla zastoupena valná část indie smetánky (Arcade Fire, Feist, Cat Power, ale i David Byrne) a které členové skupiny, bratři Aaron a Bryce Dessnerové, produkovali.
Skladby na nové album vznikaly pomalu, ještě pár měsíců před vydáním prý nebyl jasný ani název - jako by si skupina nebyla jistá. Nakonec to vypadá, že moc dobře věděli, co chtějí, jen se potřebovali ujistit v maličkostech a správně je zformulovat.
Celá deska High Violet totiž pojednává o útěcích, zklamáních, opuštění i nových životech. Nejen konkrétně, i když zpěvák Matt Berninger v rozhovoru pro magazín Uncut jasně mluví o útěku z města a narážek na to, jak už mají New Yorku dost, je na novém albu spousta.
Hlavně v přeneseném významu je tu naprosto zřejmá deziluze ze současného směřování politiky, ekonomiky, ale i myšlení lidí. Afraid of Everyone, ústřední skladba alba, pojednává právě o tom. Nejde tu o strach z konkrétních jedinců, ale přímo o to, jak se dnes lidstvo vlastně chová, kdo jej vede, kdo za něj většinou mluví.
Jasně je tu cítit i zklamání z prvního roku Obamova mandátu; The National ho hodně podporovali, skladba Fake Empire z alba Boxer byla dokonce jedním z hudebních témat jeho kampaně.
"Zkoušel jsem se vyhnout tomu, abych napsal politickou píseň, ale mám obavy, co se stane. Amerika je dnes divná jako peklo," říká Matt Berninger o Afraid of Everyone. "...Extrémní pravice i extrémní levice zašly ve svých rozích tak daleko, že připomínají spíš válečné kulty než myšlenky. Teď mám dítě a je znepokojující, že právě ony budou obětmi dnešních rozhodnutí. Melodie na High Violet jsou místy jasnější nebo prosvětlenější, ale slova jdou tam, kam chtějí, a já můžu bojovat jen do jistého bodu."
Snad proto jsou The National na High Violet ostřejší než kdy dříve a dodávají skladbám mnohem větší důraz. Terrible Lie, Bloodbuzz Ohio (první singl) nebo England jsou vygradované hymny, kapelu podporuje spousta hostů včetně hvězdných jmen, jako jsou Justin Vernon (známý také jako Bon Iver) nebo Sufjan Stevens, který se podílel vokálními aranžemi na zmiňované Afraid of Everyone.
Slyšíme tu i žestě, violu nebo flétnu, velkolepá instrumentace ale nepůsobí rušivě, naopak. Všechny skladby jsou dokonale zaranžované a propracované, album působí velmi sevřeně a přes košaté aranže úderně. The National přecházejí ze zalykavě šeptaných pasáží do pompézních fanfár naprosto přirozeně a elegantně.
High Violet je vynikající a důležité album, jehož význam ještě plně doceníme.
The National - High Violet. CD, 48 minut. Vydala firma 4AD, 2010.
