Rozhovor – „Chtěl jsem české slovo, protože label reaguje na to, že hodně výtečných česky zpívaných písní čeká na nahrání a vydání,“ říká producent a publicista Pavel Klusák o svém projektu Klíče.
Vědomí sítě mezi minulostí a budoucností, které chce pěstovat, jako první vytyčuje album For Semafor, coveverze písní dvojice Suchý & Šlitr, a deska Tomáše Hanáka.
Nebylo by dnes adekvátnější založit webovou stránku s downloady než vydavatelství? Podle tvých blogů jsi dost dlouho odolával „šíření“ mp3. Pořád si myslíš, že má fyzický nosič svůj půvab a že hudba má být i materializovaná?
Souhlasím, že je potřeba dobře zvážit volbu média, protože některá hudba se víc hodí k vydání na kompaktu, jiná pro mp3 album, do trafik, jako free download... Pořád sice vnímám polici s alby jako paralelu knihovny – a hřbety, ze kterých něco září, jsou zásadní součástí bytu. Ale když se bavím s gymnazisty na semináři, tak Jitka řekne: „David mi teď přines šedesát giga hudby.“ Půjčují si harddisky!
Nebráním se nástupu virtuálních alb, i když ho téměř jistě bude muset doprovodit nějaký systém, který zatím neznáme. Akorát nechci podporovat zvukovou bulimii, zahlcení a přežranost na úkor vnímání.
Virtuální formát bývá rychlý, levný, operativní: mám třeba rád tematické kompilace 14tracks.com. Přál bych si takhle sestavit vizitku současného českého lo-fi a DIY.
Podle jakého „klíče“ jsi oslovoval interprety, kteří se podíleli na For Semafor?
Do hry jsem zval ty, u nichž jsem byl přesvědčený, že písničku neokopírují, jako se to dělá v Superstar, ale ukáží ji v novém světle. Zuzana Navarová to dokáže jen hlasem, skupina Kazety si přetáhla mužskou píseň přes hranici genderu a Krajinu posedlou tmou skutečně topí ve tmě-noisu. Dělo se hodně věcí, které jsem nečekal: Dva si přeložili Vyvěste fangle do fiktivní řeči, kde „Já, nis Férenc!“ znamená „Jo, náš František!“ Moimir Papalescu přiměl Roberta Nebřenského, aby prvně po rozpuštění Vltavy nazpíval píseň. Jaroslav Dušek naimprovizoval na fleku šest různých verzí. MIDI LIDI, nevím na jakém speedu, odedřeli šestiminutovou burleskní gradaci, ze které se rychle stává hit. Každý to má jinak a jeden song tak může být na albu dvakrát.
Nazval jsi svůj label Klíče a první nahrávky vyšly při dvacátém výročí listopadu. Máme v tom hledat symboliku? Chcete něčemu odzvonit, nebo něco přivolat?
Souvislost s Listopadem mě vůbec nenapadla! Jinak situace si o náplň edice řekla sama. „Máš klíče?“ říká se, když jdete z domu. Klíče jsou něco všedního, potřebného, co člověku pomůže dál. Myslel jsem i na nikdy nenatočený film Saši Gedeona Klíč ke snu, na Vaculíkovu Edici Petlice, jsou i notové klíče. Jako dítě jsem si psal a kreslil edici Paklíč, jako že PA(vel) KL(usák). Brácha Vít měl Víklub. Takže i taková legrační soukromá kontinuita.
Budou Klíče do jisté míry producentský label – řekněme něco jako paralela s kurátorstvím, která je dnes v hudbě čím dál tím populárnější? Že budeš sám iniciovat projekty a hledat souvislosti?
Chceme živit to, čemu věříme. Až nás to přestane zajímat, necháme toho, říká Barry Hogan o slavném festivalu All Tomorrow´s Parties, který založil. Nemluvil bych hned o kurátorství, jen o obyčejném soustředěném editorství. Labely dneska až moc často jen berou, co jim kapely odevzdají. Dramaturg, producent a čuchací pes v jedné osobě nemusí kapely znásilňovat: spíš by měl pomoci odkrýt silné momenty. Připomenout muzikantům, v čem jsou dobří, a vytáhnout to na povrch. Posluchači nejsou pitomí: chci jim nabídnout pořádně udělané tituly, které mohou být pokládané za současný mainstream - viz ten zatraceně chytrý, ale srozumitelný Tomáš Hanák.
Co je pro tebe na For Semafor podstatnější, navázání na tyhle kořeny české pop-music, nebo sám akt remixu?
Dobré písničky jsou otevřené všemožným interpretacím právě tak, jako se to běžně děje s dramaty na divadle. Písně Suchého a Šlitra naprosto nejsou uzavřená kapitola, dá se tam najít od černého humoru přes vyznání lásky po absurdní poezii. Plus melodie k nezaplacení: Na shledanou, Nevyplacený blues, Margareta, dokonce i Suchého melodie ze Sekty jsou síla. Ve spisech má na 1500 písňových textů a říká, že fakt se povedly „jen“ tři stovky.
Lidi, co mají vlastní autorský styl, to můžou krásně reinterpretovat: pak se najednou vyjeví něco o šedesátých letech a něco o dnešku. Myslím, že stojí za to pěstovat tohle vědomí sítě. Autorství se tím posouvá od ega víc ke spolupráci. A připomíná se, že písnička – to není neměnný tvar ztuhlý do nahrávky, ale hudba a text, ke kterému můžeme každý přistoupit po svém. Písničky mají zůstat všech – open source, řekli by ajťáci.
Zdá se, že v poslední době pro tebe mají coververze zvláštní kouzlo. Proč myslíš, že desky coververzí jsou aktuálně ve světě „in“ a přestává se na ně pohlížet s opovržením?
Ono to má „kouzlo“ i pro marketing: když Cassandra Wilson zpívá Dylana a Stinga, publikum se značně rozšiřuje. Ale zároveň je to metatext, hudba vyprávějící o hudbě. Když Dirty Projectors zkoušejí „zpaměti“ rekonstruovat starého Henryho Rollinse, když sibiřští Yat-Kha hrdelním zpěvem rekapitulují hudbu pašovanou do Sovětského svazu, tedy Boba Marleyho nebo Joy Division, když Susanna and The Magical Orchestra ztišují světové megafláky směrem k intimitě dívčího pokojíčku, jsou to vlastně eseje o moderní kultuře.
Suchý a Šlitr si hráli se slovy, což připomíná hip hop. A přitom na kompilaci chybí někdo z domácích rapperů.
S hiphopery (a lidmi kolem slam poetry!) jsem to zjistil až ex-post: na tu šílenou šestiminutovku Midi Lidí, „pořadatelskou sloku“ Co já všechno uvedu („Chtěl jsem taky Black Sabbath / místo nich přijel Kabát“) živě reagují ti, co jsou zvyklí na hiphoperské, ne kabaretní rýmování.
Rappery jsem nepřizval, to je pravda. Oni se ke coververzní práci nehodí, jsou na mě moc vážní, žánroví, egomaniačtí. Zajímaví bývají ti z úplných okrajů scény jako Čokovoko. Ty na Semafor (a Sklep a Manžele!) evidentně navazují, přitom ho možná téměř neznají.
V Čechách se hudební scény většinou odvíjejí právě od divadel – počínaje Osvobozeným a dále právě přes Semafor, i současný pop i mainstream je přímo přesycený herci. Přitom na Západě byli hudebníci vždy spíš studenti designu a výtvarných škol. Chápeš to jako určující princip a pohled na hudbu, který dává vzniknout jiným výsledkům?
Moderní výtvarníci jsou nuceni vymyslet si vlastní styl, nemůžou to dělat jako někdo před nimi. Při tom hledání forem vyprávění a konceptů občas někdo založí Talking Heads, kápne na něco velkého sdělného. Herci, tam je pochopitelně víc mimeze, nápodoby, kontrolních pohledů do publika.
Ale bacha, vždyť dnešní česká scéna má tolik impulsů z výtvarných škol – lidi z FaVU, od Pěchoučka, Surůvky, Lysáčka, Skrepla, pražských multimédií a famáckého audiovizuálního centra CAS. Někdo má kapelu, někdo spíš dělá happeningy, audiovizuální věci, audio art. I organizátoři jako Jakub a Anežka Hoškovi přišli odsud. Jo, teď se odhodlávám za Václavem Stratilem, jeho muziku bych si přál vydat.
Zakládáš label a zároveň slavíš stejně jako listopad jistý výročí. Tak můžeme zkusit bilanční otázku: Jak hodnotíš právě porevoluční mainstream a jak vůbec českou scénu? Nakolik je všechno ještě pořád ovlivněný komunismem po stránce estetiky i struktur?
To je naváděcí otázka – ale souhlasím, že ažaž. Každopádně, když mám vyčítavou náladu, neviním komerční sektor, ale ten druhý. Škoda, že víc lidí nešlo hned studovat do světa marketing umění: mohli nabrat know-how a sebevědoměji držet pozice tvorby ve veřejném prostoru. Akce jako Praha 2000 ukázaly, jak rychle se tu etablovali ti, co hodlají pragmaticky vydělávat na grantových a subvenčních systémech. Což ty systémy nediskredituje, jejich kontrolu u nás ale ano.
Vážná hudba je dnes v očích médií redukovaná na pár celebrit (čest všem výjimkám!), velké festivaly jsou rukojmím svých sponzorů a Státní opera dává Hapku, protože jí stát pekelně podfinancoval. Velkopop je postsocialisticky vedená reklamka.
Ale poctivě musím říct, že po delší snaze „profesionálně“ to sledovat jsem odpadl. Když jsem letos podepisoval smlouvu s Lidovkami, říkal jsem šéfredaktorovi: „Ale já už nikdy v životě nechci naposlouchávat nový album Chinaski. Život je krátkej.“ Dalibor Balšínek se smál a říkal, že teda jo. Peňás mi to pak ještě odpřisáhl na holý pupík.
Vidíš v progresivní větvi české hudby nějakou paralelu s kreativním „zbytkem světa“, nebo je stejně jako mainstream hodně specifická a uzavřená do sebe?
Všichni se dneska zabývají zvukem – ne melodií a rytmem, reaguje se na zvuk světa a příval informací. To máme společné: úroveň a hloubku ponoru už míň. Jen málo lidí se přirozeně propojuje. Myslím, že generace Bittové a Václavka si mnohdy fatálně ořízla možnosti, když se nepokládala za světoobčany a málo se spojovala s inspirativními hráči zvenčí.
Ukázky z obou alb najdete na MySpace profilu labelu Klíče
Klausův apel, že nám spojení s Evropou sebere něco, čeho bude bolestivé se vzdát, se přesně a důvtipně dotýká obecné lidské nechuti jít dál, měnit se, kašlat na ego. Ale nástup myspacové komunikace lecčemu pomohl. A improvizátora Ivana Palackého nebo Dva, ty berou ve světě jako partnery skvělí tvůrci.
Hodně věcí je tady spíš „lokální“ variací na hudební trendy nebo „ironickým komentářem reality“. Tam se dá koneckonců zařadit i ta druhá deska, album Tomáše Hanáka. Myslíš, že v tomhle jsme nejsilnější a je to linie, kterou se Klíče vydají?
Ironické komentáře reality, to bylo vždycky moje; ať už od Ambrose Bierce, Leacocka, Rady & Žáka, Monty Pythonů, Vodňanského & Skoumala, Laurie Anderson nebo úplných současníků – Nicka Cavea, Reginy Spektor, The Magnetic Fields. Chytrá písnička o facebooku, viz tahle Australanka, mě dokáže srazit na kolena. Chci říct, že to nepokládám za nic lokálního. Nebudeme vydávat jenom vtipný věci – i když musím říct, že jsem šťastnej, když vidím Honzu Muchowa s Katkou Winterovou válet se smíchy coby testovací publikum šlitrovský coververze Midi Lidí.
Co chystáte dál a jaká bude frekvence?
Dělám všechno pro to, hlavně tedy sháním prachy, aby mohlo vyjít vůbec první profilové album s filmovou hudbou Zdeňka Lišky. Podle původních partitur ji může nahrát Komorní orchestr Berg. Jinak hlavně písně – třeba Petr Marek, který před Midi Lidmi psal a doma natáčel písně pod nickem Muzikant Králíček. Nikdy s nimi nekoncertoval, jinak by to asi bylo rychle slavné. Koukám se pořád po nějakém dvacetiletém géniovi, zatím marně. Frekvence vydávání závisí na svižnosti cashflow. Plánů je dost.
Je konec roku, můžeš říct pět světových a pět českých desek, které tě letos zaujaly?
Za největší dílo tady v poslední době pokládám projekt Nejmilejší zvuky Prahy. Výsledkem není album, hlavní je webový archiv, kam umělci, hudebníci i lidi bez větší zkušenosti přispívají nahrávkami Prahy. Inicioval to tu především Miloš Vojtěchovský, patent na nápad má londýnský Peter Cusack, který takhle zmapoval Chicago či Peking. Je to sociologické svědectví i sbírka zvukových básní.
Jinak jsem letos produkoval či edičně táhl čtyři alba – kromě Klíčů i dvě pro Edici Respekt: Cílek/Fajt: Souhvězdí Santini, Oldřich Janota: Ora pro nobis – takže jsem poslouchal míň než dřív. Přesto rychlý výběr zážitků: obě alba Midi Lidí, Peaches v Arše, Lucky Dragons v kooperaci s publikem na Creepy Teepee, song Roll Bus Roll od Jeffreyho Lewise, písnička (ale probůh, ne klip) Laughing With od Reginy Spektor, Kazety tak způli, Fever Ray komplet i s chlupama, Wilco, Dáša Voňková živě i z alba Slunci ležím v rukou, velkoorchestrální Amériques Edgara Varèse na Ostravských dnech, produkce labelu Ghost Box, instalace Dawn Scarfe, čtyřkompakt An Anthology Of Chinese Experimental Music 1992–2008, The Ukulele Orchestra of Great Britain, výstava grafických partitur Milana Grygara.
A zdrtil mě klip „Dobrý den, radare, prostě welcome“ s Janem Vyčítalem, který bude v připravovaném filmu bráchy a Filipa Remundy. Ale to fakt nevydám; sorry, bratře.
