Rozhovor - Od dekadentního electra k syrovému garážovému rocku. Po této trajektorii se pohybují kytarista Hank J. Manchini a zpěvačka La Petite Sonja od skupiny The Nihilists k aktuálnímu projektu Kill The Dandies! Jejeich druhé studiové album Those Who Hold The Flame představuje pětičlennou kapelu suverénně usazenou v hájenství špinavého zvuku, psychotických kytarových rifů a živelných rockabilly rytmů.
Přiznaná láska k hrdinům The Velvet Underground, The Cramps nebo The Birthday Party je pro kvintet (další členové jsou Richard Fisher - kytara, Vratislav Placheta - bicí, Michal L. Hořejší - basa) odrazovým můstkem k eklektické koláži slavných epoch rockové historie.
Kromě řinčivých rifů drží garážový chaos pohromadě chlapácký elvisovský projev Hanka, k němuž skvěle jako kontrast sedí svůdný vokál Sonji. Na desce najdete i coververzi skladby The King of California z repertoáru These Imortal Souls a z pera Rowland S. Howarda, člena The Birthday Party.
Dva roky starý debut I Saw White Fields umetl kapele cestu na Západ, kde se jejich libůstky můžou směle měřit s podobnými kapelami žonglujícími s rockovou historií. Album se prodávalo v distribuci slavného anglického labelu Rough Trade a Kill The Dandies! pravidelně koncertují v Německu či Švýcarsku. Příští rok se chystají na turné po Itálii a Anglii, předtím je ale čeká roční koncertní pauza, protože ústřední pár čeká přírůstek do rodiny. Podzimní šňůra čítající osm zastávek tak bude na nějaký čas poslední šancí, jak Dandies zachytit na pódiu.
Vše odstartuje slavnostní křest nové desky v Malostranské besedě v úterý 18. října, kde se deska bude poprvé prodávat. Hostem večera bude i Steve Morell, guru berlínského hudebního undergroundu a šéf značky Pale Music, která se postará o distribuci alba. Label je známější v oblasti elektronické hudby, ale Dandies do něj podle Manchiniho zapadnou nejen přátelskými vztahy s jeho šéfem a spřízněnými kapelami. „Já myslím, že tenhle label je především o smazávání hranic mezi styly. Ale o tom je celý Berlín, " vysvětluje.
Už za časů The Nihilists jste měli silné napojení na Berlín, který je pro nultou dekádu mytickým svobodomyslným městem. Platí to pořád, když se dřívější umělecké čtvrti pomalu proměňují v luxusní bydlení pro střední třídu? Zachová si Berlín svoji auru města umělců i do budoucnosti?
Hank: Pro mě je tohle město dnes už naprosto srdeční záležitostí. Jezdím tam pravidelně už od počátku devadesátých let; po Praze je to jediné město, které znám opravdu hodně dobře, kde se cítím doma a kde mám i spoustu přátel. Ale asi nemá cenu abych o Berlíně dlouhosáhle vyprávěl; tu atmosféru a jeho genia loci buď chytneš, a nebo ne. Tohle město si to ale drží už opravdu proklatě dlouho a věřím, že ještě dlouho bude. Mimochodem Steve nás se Sonjou už léta přemlouvá ať se tam aspoň na pár měsíců přestěhujeme, tak uvidíme, pořád to máme v plánu...
Kill the Dandies běžně koncertují v cizině . Dají se reakce fanoušků na srovnat?
Sonja: Někdy mi připadá, že nám v cizině publikum víc rozumí. Ale možná je to jen tím, že my jim rozumíme hůř. V každém případě je skvělé hrát pro lidi, co nás předtím nikdy neslyšeli a během koncertu se s nimi pomalu sbližovat.
Hank: Jasně, to je přesně ono, já myslím, že hrát na nových místech a pro nové lidi je pro kapelu a její koncertní činnost vůbec to nejdůležitější. Z vlastní zkušenosti vím, že největší umělecká sebevražda je harcovat se každoročně po stejných festivalech a hrát furt dokola totéž stejnému bezejmennému davu. Což je případ většiny místních festivalů.
Název nové desky Those Who Hold The Flame má takový zvláštní heroický podtext, který se dá interpretovat i jako vymezení proti současnému hudebnímu provozu... Znamená to, že držíte plamen opravdových hudebních hodnot v éře, která dává přednost prefabrikátu?
Sonja: Těm, kdo nesou v dlani plamen, není vidět do tváře. Sami nevíme, co s námi mají společného. Existují bytosti, které procházejí bezčasím a my je zachytíme uprostřed cesty, aniž bychom tušili cokoli o jejím smyslu, začátku nebo konci. A jsou příběhy, které není bezpečné poznat...
Hank: Když jsme si tenhle název ujasnili a vybrali, tak mě až posléze začalo bavit, kolik může mít spojitostí a významů. Já to třeba chápu i jako jistou dedikaci lidem, kteří jsou jakkoliv zapáleni pro věci, které dělají. Lidem, kteří jdou za svým cílem a vizemi, navzdory překážkám a dalším sračkám, které jsou kolem nich. Tihle lidé drží plamen.
Jaký máte vztah k retru? Myslíte, že by se vaše hudba dala popsat tímhle slovem, které - zdá se mi - ztrácí v posledních letech svoji nutně hanlivou nálepku.
Sonja: Občas saháme pro inspiraci tak hluboko do historie, že pro nás samé je to úplně nové. Pojem "retro" už ztrácí svůj význam.
Hank: Nikdy mě teda nenapadlo, že by tohle označení mělo mít nějakou hanlivou nálepku, já miluju retro, miluju vkus minulosti, všechno se dnes už jenom dává do nových souvislostí a kontextů, jiná cesta podle mého totiž není. A to ostatní, myslím to, jak s tím naložíš, je jen otázkou tvého vkusu.
Vždycky jste se hlásili k odkazu kapel jako jsou The Cramps, které si vysnily alternativní realitu rock'n'rollu, s níž nikdy nepřišli ani Beatles, ani punk nebo elektronika. Hodně současných mladých kapel buduje svůj styl podobně jako Cramps - vypůjčí si nějaký žánr či žánry z minulosti, pak se s nimi snaží kreativně pracovat a všichni to vnímají jako velmi cool. Nehrozí, že se i vaše "retro" stane najednou opakem - tedy něčím, co je strašně trendy?
Hank: Nevím. Přiznám se, že nad tím takhle vážně nikdy nepřemýšlím. Je mi celkem jedno, jestli se staneme trendy, nebo ne; případně jestli budu za každou cenu v undergroundu nebo alternativě. A být trendy je naštěstí jen velmi krátkodobá a dočasná záležitost.
Hele, dělám tuhle hudbu už strašně let a zažil jsem různá období, kdy o ni byl velký zájem a kdy to bylo úplně v prdeli a na kapelu se koukalo jako na divný exoty s kytarama, ale vždycky je to nakonec stejný. Když jsme točili tuhle desku, tak jsem si zakázal poslouchat jakoukoliv hudbu, ke který mám hlubší vztah a nějak mě přímo v minulosti ovlivnila - a u který bych teda mohl srovnávat.
Naopak jsem si naordinoval italská internetová rádia s nejšílenějším popem, lounge music ze šedesátých let, která je mimochodem podle mýho názoru dodnes neprobádaná studna psychedelickýho přístupu a vnímání, a nebo starý bluegrasový country. Ale možná, že další desku uděláme úplně bez kytar a úplně jinak; je jedno, jak k tomu přistupuješ, důležitý je držet ten plamen.
Dopředu ohlašujete, že po turné 2011 přijde pauza.
Sonja: Čekáme s Hankem potomka. Má se narodit na začátku února. Ještě s námi bude absolvovat poslední koncert v Praze a následné turné po Čechách a potom už jemu i sobě dopřeju odpočinek. Už teď jsou ale naplánované koncerty na příští rok, takže tuším, že pauza nebude dlouhá.
Hank: K tomu asi jen to, že pauza se týká jen a čistě koncertní činnosti. Kapela bude doufám dál skládat, zkoušet a připravovat materiál na další desku. Navíc každý z nás má další hudební i mimohudební projekty. A možná se to propojí i v další nové kapely.
Vaše předchozí deska I Saw White Fields vyšla letos na vinylu, který je dnes vesměs vnímán jako médium pro hudební labužníky. Potvrdilo se, že fanoušci si vaši hudbu poslechnou rádi na tomto formátu? Vyjde i novinka na vinylu?
Hank: Ano deska vyje především na vinylu, nicméně ke každému kusu bude přidán i unikátní kód s internetovou adresou, kde si bude moct každý desku stáhnout v elektronické podobě. Navíc vyjde ještě číslovaná a limitovaná edice CD. Myslím, že u nás až na pár opravdových labužníků sběratelů a případných Djs, poslouchají lidi hudbu spíš na počítačích a iPodech. Na druhou stranu se kupují vinylové desky jako určité artefakty; CD jako nosič je dnes poměrně znehodnocené a bezcenné médium...
