Recenze - V rozhovorech cituje japonského romanopisce Haruki Murakamiho, kubánskou spisovatelku Anais Nin nebo feministickou filosofku Simone de Beauvoir a klip ke skladbě Get Some odkazuje na psychedelickou filmovou klasiku Svatá hora, kterou prý během natáčení desky opakovaně sledovala.
Z takových ingrediencí snad ani nemohla čtyřiadvacetiletá švédská zpěvačka Lykke Li natočit nic jiného než emocionálně drásavé album Wounded Rhymes. Ze škatulky popových nadějí by s ním mohla přestoupit rovnoudo kategorie hotových hvězd.
Její tři roky starý debut Youth Novels se schizofrenně pohyboval mezi electro-popem ve stylu její objevitelky Robyn a introspektivním písničkářstvím. Přes nepopiratelný talent působila Lykke Li v písních trochu plaše a desce chyběla jasná hudební vize. Wounded Rhymes se už nic takového vytknout nedá.
Nový materiál obalila Lykke Li a její spolupracovníci do produkce ve stylu „zvukových zdí" Phila Spectora. Album působí sevřeněji a symbolicky se tak napojila na tradici dívčích skupin ze začátku šedesátých let (The Ronettes, The Shangri-Las), které jsou jakýmsi prapůvodním zřídlem ženské síly v popu.
S touto posilou v zádech odhaluje ideál romantické lásky jako sentimentální popovou veteš a ve skladbách Get Some nebo Love Out of Lust se za doprovodu šamanistických rytmů i zefektovaných kytarových riffů dostává až na dřeň vztahů plných násilí.
Lykke Li se před třemi lety stala dalším z objevů virtuálního světa blogosféry: díky aktivitě internetových fanoušků se debut dočkal celosvětové distribuce a zpěvačka nahrávací smlouvy s velkou společností. Zazpívala si pak na deskách Primal Scream, Röyksopp nebo projektu N.A.S.A. - nicméně přes žebříčkový úspěch skladby Possibility ze soundtracku k twilightovskému filmu Nový měsíc pořád zůstává tak trochu kultovní hvězdičkou pro spiklence.
Ani Wounded Rhymes se mainstreamu nijak nepodbízí. Aranže písní stylizované často do šedesátých let možná svádí k srovnání se současnou brit-soulovou vlnou, jenže Lykke Li zpěvačka pracuje s konceptem retro-chic výrazně invenčněji než britské kolegyně Adele nebo Rumer. Místo krotkých nostalgických variací pro rádia nabízí Lykke Li a její producent Björn Yttling (Peter Björn and John) brutalistní pop, který jakoby mimochodem skládá poctu Dusty Springfield (Unrequired Love), surf-rocku (Get Some) i epičnosti labelu Motown (Sadness Is a Blessing).
Ze všeho nejvíce ale Lykke li pořád čerpá z typické švédské melodičnosti, jejíž stopa na nezávislé scéně se v posledních letech rozhodně nedá ignorovat. Jens Lekman, jj, El Perro Del Mar nebo třeba The Knife a Fever Ray infikovali v nulté dekádě hudbu chytrým nežánrovým popem, který se nestydí za chytlavost, a přitom u jeho poslechu nemusíte mít pocit, že vám s každým refrénem odumírají mozkové buňky.
I Wounded Rhymes je skvělou reklamou na severský indie-pop - přestože Lykke Li se při psaní písniček snažila od severského prostředí a jeho vlivu spíše utéct. Desku připravovala v Los Angeles, které si vysnila jako město The Doors, Joni Mitchell či Neila Younga. V osamění v poušti Jižní Kalifornie, v místě jako vystřiženém z halucinačních snímků Davida Lynche, vznikly nejdrásavější skladby. Ty proměňují desku až v záznam terapeutické seance, které však (aspoň občas) nechybí zklidňující obklad severské melancholie.
Slogany jako "smutek je můj milenec" (Sadness Is A Blessing) nebo "tancuj, dokud to ještě jde" (Love Out Of Lust) však nejsou náctileté krasosmutnění ve stylu upírské ságy, která ji dostala do širšího povědomí. Wounded Rhymes jsou spíše povzdechy dospělé ženy, která pochopila, že popové šlágry o síle lásky většinou lžou. Že své zraněné rýmy sděluje jazykem brilantního popu, patří k naplněným paradoxům žánru.
Lykke Li: Wounded Rhymes. CD, 41 minut. Vydal Warner Music 2011; v České republice distribuuje Supraphon.
