Recenze - Lady Gaga vtrhla na scénu s nebývalým humbukem a drzostí. V zásadě natočila čistě zprodukovaný pop, který neurazí. Ale atmosféra arogance a naduté povýšenosti, která ji obestírá, zanechá pachuť čehosi otravně protivného.
Koncept má jednoduchý: namíchat vše, co se zdá být nastupující geeky tech-indie generaci cool - od citací Queen až po těkavý electroclash. Trash-diskotéková dekadence umocněná výrazně stylizovanými kostýmky.
"Popkultura je uměním. Pokud si myslíte, že pohrdat popkulturou je cool, pak není," tvrdí Lady Gaga a dodává: "Album The Fame je o tom, jak se každý může stát slavným. Sláva je hlavním motivem mé desky. Ale je to sláva, kterou můžete sdílet spolu se mnou. Zvu vás na večírek a chci, abyste se cítili součástí mého světa."
Jinými slovy: Pomozte mi naplnit pubertální sen o slávě a já vám budu zpívat o tom, jaké to je být mnou. No, je to zlý sen.
Ve čtyřech se sama naučila hrát na piano, studovala na newyorské umělecké Tisch School of the Arts; ano, té, kterou navštěvovala třeba Karen O z YYYs. Svět tamní rock'n'rollové scény ji prý vyprovokoval, aby si v srdci kytarové indie kultury získala pozornost okolí tím, že se ad absurdum upne ke zhýralému popu.
Ještě než natočila debut, živila se jako textařka; a v době, kdy psala rýmovačky pro Akona, objevila Bowieho tvorbu ze 70. let a spolu s tím Queen. "Nevěděla jsem, co se sebou, než jsem je poznala," tvrdí.
Pop ji nepochybně fascinuje a zjevně se rozhodla pokoušet jeho hranice. Veškeré kouzlo práce s kontextem, delikátnost souvislostí a citace ale redukuje jen na nápodobu. A tu se pak snaží povýšit na všespásný princip.
Úporně se snaží obklopit provařenými motivy a rekvizitami, které neselžou. Problém je v tom, že za nimi není nic - krom drzého konstatování, že nic víc tam už nikdy beztak nebude.
Když ji Christina Aguilera obvinila z plagiátorství kostýmů, měla pro ni cynicky prosté sdělení: "Aguilera je tak velká hvězda, že bych jí měla poslat květiny. Spousta lidí v Americe neměla ponětí, kdo jsem, dokud se o mně nezmínila."
Umí se nalíčit jako Ziggy Stardust, vykrádat/citovat Queen, umí být pekelně cool, protože parafrázujete Mötley Crüe (pozná to vůbec někdo?). Umí vypadat jako ta nejšpičkovější štětka na Manhattanu i jako geeky holka odvedle.
Ale jinak je svět Lady Gaga jen svět na odiv dávané prázdnoty; jakoby její oslava měla na sebe přivolat jakýkoliv smysl, který by ji naplnil.
Jistě; když nakombinujete to nejvíc cool, co je k mání, občas to zajiskří. Proč by ne. Na The Fame najdeme několik zajímavých momentů, které se vymykají běžné hitparádové zkušenosti. V Poker Face skvěle míchá uhrančivou hypnotičnost severského popu ve střihu Abby nebo Ace of Base s berlínsky ostře řezanými syntezátory.
Jenže pár slušných momentů nedokáže zakrýt, že se Lady Gaga jen zdlouhavě opakuje. V lepším případě se jednou najde v sofistikovanější popkulturní póze jako třeba Gwen Stefani. Anebo za pár let zmizí jako smutný důkaz, že ani na velký pop nestačí jen velká slova.
Pro srovnání: Goldfrapp na albech Supernatural a Black Cherry dokonale propojila blyštivý svět diskotéky se světem elektronické indie alternativy. Ani na chvíli nevypadla z role padlého disco-anděla, ale stejně tak ani na vteřinu nenechala nikoho na pochybách, že je svědkem ironické mystifikace.
A nakonec sarkasticky okomentovala jak svět prostoduché diskotéky, tak šablony indie scény, která se v 70. letech shlédla.
Přesně to Lady Gaga postrádá. Tváří se, že je to její samozřejmou součástí, ale nedosáhne tam ani na špičkách svých fancy retro botiček.
Veškerá ctižádost vložena do ctižádosti. Forma pro formu. Obsah se z toho tak nějak sám uhňácá. Lady Gaga, to je živoucí gesto, jehož význam není v obsahu a myšlence, ale v tom, komu je určeno.
Lady Gaga je příznačně především o tom, čím se tohle postmoderní dítko popkulturní ironie cítí a čím chce být. Protože to, čím je, za pozornost nestojí.
Lady Gaga: The Fame. CD. 46 minut, vydala firma Interscope / Universal 2009.
