reklama
 
 

Když Springsteen vytáhne odřezky, je z toho výběr hitů

1. 12. 2010 12:51
The Promise: Bossův ponor do sedmdesátých let

Recenze - Bruce Springsteen je tak trochu společným vlastnictvím všech Američanů. Pohybuje se na hudební scéně tak dlouho, že se mu nevyhnul prakticky nikdo, a většina fanoušků si do něj projektuje vlastní zážitky a vzpomínky - především proto, že si při některé z jeho skladeb pravděpodobně odbyli první líbání v autě na odlehlém parkovišti.

Jako takový je Springsteen zároveň hudebníkem bez tajemství. Na rozdíl od Boba Dylana - se kterým je srovnáván a ze kterého minimálně v počátcích kariéry v 70. letech očividně čerpal - byl vždy čitelný. Přinášel jasně strukturované a chytlavé písničky, které atakovaly první signální soustavu a vezly se na vlně americké hrdosti.

Kdo jiný si mohl dát na obal desky americkou vlajku, a nevypadat přitom směšně? Právě tahle přístupnost v kombinaci s jasným poselstvím nakonec způsobila, že Springsteen svého učitele Dylana minimálně v jedné věci překonal. Totiž v komerčním úspěchu.

Ten je patrný i v posledních letech, kdy Boss zažívá renesanci kariéry, s obnoveným E Street Bandem zase brázdí stadiony a vydělává balíky peněz. Není proto divu, že zrovna v této době sáhl do archivu a ukuchtil nahrávku The Promise. Soustředil na ní nevydané skladby z konce osmdesátých let - tedy z doby, kdy pomalu opouštěl jasné inspirace zakořeněné v šedesátých letech a začínal transformaci v superhrdinu stadionového rocku.

Ale dvojalbum The Promise (ano, na obalu opět pózuje se svým ikonickým cadillacem) není primárně předvánočním útokem na peněženky posluchačů, ačkoliv se to na první pohled může zdát. Nahrávka obsahující jednadvacet skladeb (k dispozici jsou i rozšířené CD verze a DVD verze s obrazovým materiálem) je především dokumentem doby, jíž předcházel soudní spor Bruce Springsteena se jeho manažerem.

Zpěvák po vydání přelomového alba Born To Run v roce 1975 - tedy v období, kdy se producíroval na obálkách nejvlivnějších časopisů a strmě směřoval do nejvyšších pater americké pop music - nemohl tři roky vydávat. A nucená přestávka mu nakonec prospěla; během oněch let složil na sedmdesátku písní a těch nejlepších deset poté v roce 1978 vydal na své nejspíš nejpovedenější desce Darkness On The Edge Of Town.  Že byl tehdy Boss na vrcholu uměleckých sil, dokazuje i právě vydávané album The Promise. Málokdy se stává, aby pouhým sestavením outtakeů a odřezků z oficiální desky vznikla kolekce takhle silných písní.

The Promise umožňuje posluchačům vrátit se do doby, kdy ještě písničkář nekraloval nad stadiony po celém světě a jeho hudba nebyla tolik rozmáchlá jako v 80. letech. Zachycuje Springsteena v té nejlepší možné chvíli: jako člověka, který se pomalu odpoutává od svých vzorů a krystalizuje v opravdu svébytného skladatele a interpreta.

Zároveň se ale nenechává strhnout vlastní velikostí a nebalí písničky do onoho patosu, který může bez újmy na zdraví nejspíš strávit jen Američan, jenž se Springsteenem chodí po stejném kusu země a má v sobě zakódované postupy, jež můžou Evropanům připadat přehnané, příliš bombastické, málo pokorné.

Neznamená to, že bychom na The Promise nacházeli zase tak jiného Springsteena, než ho mají zafixovaného ti, kteří jeho hudbu nikdy aktivně nevyhledávali. Ostatně ony odřezky nejsou zase natolik neznámé, aby byly zajímavé jenom pro Bosovy skalní příznivce. Některé skladby si našly cestu na následující LP The River nebo je fanoušci znají z koncertů.

Pořád je to Springsteen, který se neobejde bez emočně vypjatého zpěvu, svébytných saxofonových vyhrávek a tesklivé foukací harmoniky. Právě jasně dané formální formule jsou ale tím, co z The Promise dělá desku pro nejširší spektrum posluchačů.

Pro ony zapálené fanoušky je naprostou nutností, přestože většinu skladeb budou znát z pirátských bootlegů nebo koncertních záznamů. Funguje ale skvěle i pro ty, kteří se Springsteenovi vyhýbali a považovali ho (trošku zaslouženě) za poněkud prostoduchého opraváře aut, který se shlédl v kytaře a na dřeň obnažených emocích. Bruce Springsteen ve své nejlepší formě je totiž stravitelný opravdu pro všechny - snad kromě těch, pro které je kytara sprosté slovo.

Zase se nabízí srovnání s Dylanem, který v posledních letech vydává dříve neznámé nahrávky v kolekci Bootleg Series (před pár týdny vyšel devátý díl). Dylanovi „zbytky" jsou určené téměř výhradně uším dylanologů, kteří se fanaticky sbírají cokoliv, o co se mistrův hlas jen otřel. Když Springsteen vypustí dříve nevydané písničky, zní to jako výběr největších hitů.

Upřímně řečeno, kdyby už Springsteen nikdy nic nového nevydal, pravděpodobně by hudební svět o nic nepřišel. Je dost možné, že si Boss vydáváním archivních materiálů postupně dláždí cestu do spokojeného muzikantského důchodu a skladatelské ambice ho pomalu opouštějí. Nebylo by divu: je prakticky nemožné, aby po tolika letech vystoupil z pečlivě sochané image a provedl některý z žánrových veletočů, kterými je Dylan proslulý.

Přesto není na škodu si připomenout, že ačkoliv je jeho přístup k hudbě a pódiové prezentaci někdy nesnesitelný, je to přece jen člověk, který umí složit úžasnou písničku. A o nic jiného než o písničky nejspíš Springsteenovi nikdy ani nešlo. 

autor: Jiří Špičák | 1. 12. 2010 12:51

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama