Charlotte Gainsbourg potkala sláva stejně jako tu naši Lucku, ještě když byla dítětem. Ve třinácti si vedle Catherine Deneuve zahrála v muzikálu Parole et Musique, brzy nato jí vyšlo album Charlotte Forever.
Vysvětlení statutu nedospělé hvězdy je nabíledni - Charlottin papá byl zpěvák Serge Gainsbourg (debutové album jí také napsal), matkou herečka Jane Birkin. A k prvním krokům v syntetickém showbyznysu dodejme, že neškodný klip k písni Lemon Incest byl tehdy považovaný za oslavu pedofilie. To se psal rok 1985 a o internetu ani o tom, co znamená být opravdu úchylný, nikdo neměl tušení.
Fráze o jablku, stromu a šlépějích jsou tedy u Charlotte Gainsbourg na místě - a i když na dalších dvacet let zůstala jen herečkou, dařilo se jí. Její jméno můžeme číst v titulcích víc než třiceti snímků; u nás jsme ji viděli jako Janu Eyrovou, v televizních Bídnících nebo 21 gramech mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritu.
Přes nenápadné pěvecké výpomoci (např. Badly Drawn Boy použil její hlas na desce Have You Fed The Fish?) se až teď, ve svých pětatřiceti, rozhodla být znovu zpěvačkou. Vyšlo to.
Už obal alba 5:55, které je pojmenované po titulní skladbě, se pyšní několika jmény: Nicolas Godin a Jean-Benoît Dunckel neboli elektronické duo Air si vzalo na starost hudbu, frontman Pulp Jarvis Cocker s Neilem Hannonem (Divine Comedy) texty.
A dozor nad tím vším má Nigel Godrich, vzývaný producent, který spoluvytvořil zvuk Radiohead. A tuhle kvalitní sestavu Charlotte Gainsbourg svým hlasem zaštiťuje.
Zpívá anglicky, ale zvuk 5:55 je silně francouzský a posiluje všechna klišé o tamní pop music: i tady je pomalá, snad přemýšlivá, vychází z šansonů, takže pěvecky neoslňuje, za to má jedinečný výraz a je tak trochu lascivní - přesně v intencích Charlottiných rodičů, kteří stvořili hit Je t´aime... moi non plus.
Témata tomu nahrávají, kromě magie ranního času "za pět šest" tu je touha po milování v odcizených hotelových pokojích i letadlech, a to ve všech možných formách píseň The Operation dovádí k dokonalosti úsloví "dostat se někomu pod kůži".
Za singl byl vybrán The Songs That We Sing, která velmi dobře ukazuje tvář dalších skladeb: přes klavír jdou smyčce, v barevnějších pasážích se přidává kytara, v těch klidnějších zvonky a hlas má ozvěnu, přesně jak to mají Air rádi. Hezky se to poslouchá.
Podívejte se na videoklip The Songs That We Sing
A abychom tu paralelu s Luckou Vondráčkovou dokončili, písně jako Vítr nebo Úplně down na 5:55 nehledejme. Charlotte Gainsbourg ve své tiché melancholii na žádnou cílovou skupinu neútočí. Pocit z jejího alba je spíš ten, že leží na hodně velké posteli, jí něco dobrého, prohlíží si stará alba a čas od času se zasní tak, až je z toho sama překvapená. A posluchači s ní.
Charlotte Gainsbourg: 5:55. CD, 43 minut, vydala firma Warner Music, 2006.
Oficiální stránky Charlotte Gainsbourg ZDE
