Rozhovor - Podle bluesových až najazzlých nahrávek by člověk čekal, že Joan As Police Woman bude zasmušila ublížená stydlivka. O to víc vykolejí, když vás do šatny berlínské Volksbühne, kde se líčí před koncertem, vpustí za extrovertní ženskou, která přehnanou gestikulací dokáže přesně nastavit mantinely, kam vás v konverzaci pustí, a kam už ne.
Pak to ale začne dávat přesný smysl. Někdejší houslistka z The Johnsons od newyorského uslzeného kabaretiéra Antonyho a spoluhráčka Rufuse Wainwrighta je totiž Carrie Bradshaw mezi písničkářkami. Absolutní fashionista se smyslem pro glamour.
Sice vystupuje v tanečním kostýmu z dob, kdy jí bývalo dvanáct, ale jakékoli infantilní vyznění přebije důrazně frivolním klapotem kovbojských bot.
Jestliže koncertní provedení skladeb vibruje smutkem, pak proslovy mezi nimi jako kontrast prokládá užvaněnou nezávazností někoho, kdo je zvyklý sáhodlouze hodnotit hustotu pěny na cappuccinu. Už jen tohle může z jejího vystoupení 2. srpna v Kácově udělat vrchol Sázavafestu.
"Pojď na to," přivítala mě, když mě k ní managerka na deset minut vstrčila.
Tvoje první deska se jmenovala pozitivně: Real Life. Teď jsi vydala druhou, a ta má jméno To Survive, to vypadá, jako když se věci zhoršují.
Ale ne! Já to cítím velmi pozitivně - jako: "To Survive!" (zakřičí na celou malou šatničku, až se rozklepou zrcadla). Tak, jak jen nejvíc to může být. V určitém smyslu byl Real Life naivní, ale To Survive rozhodně není poraženecký, nese naději. Umět přežít je dobrá věc, nebo ne? My všichni, co jsme tady dnes naživu, jsme něco přežili. No, není to vlastně skvělý?
Skvělý určitě, ale je z toho cítit víc boje a víc jizev, než by si člověk byl ochoten připustit.
Když cokoli vybojuješ, dostaneš se na lepší místo. A život často bývá složitý, to nemůžeš popřít. Moje nové album má hodně co dělat s tím, že jsem loni ztratila matku. To je věc, kterou si možná většina z nás v životě projde, ale rozhodně není snadná. Zvládla jsem to a mnoho mi to přineslo, to je to pozitivní.
Tvůj debut vyšel, když ti bylo šestatřicet; zpívat jsi také začala až po třicítce. Bylo pro tebe těžší začínat? Překonávat stud a zábrany dané věkem?
Do té doby jsem hrála na housle. To byl můj způsob vyjádření.
Což je ale dost odlišné.
Zdánlivě. Housle jsou velice podobné hlasu. Tím, jak znějí a jak s nimi zacházíš. Ovšem hlavní důvod, proč jsem nezpívala dřív, byl ten, že jsem prostě neměla co říct. Kdybych se do čehokoli pustila, bylo by to nejspíš dost vzteklé a naštvané. A to se mi nechtělo. Vlastně jsem začala zpívat až v momentě, kdy jsem už skutečně chtěla dospět.
Joan As Police Woman - To Be Loved
Do té doby ti stačilo jen hrát na ty housle.
Hrála jsem na ně dlouho, různými způsoby, v různých souborech. Ale během jednoho jediného dne mě napadlo: Je tu ještě něco jiného, co bych mohla dělat? - A sáhla jsem po kytaře a začala objevovat svůj hlas.
Ovlivnilo hraní na housle nějak tvoji techniku zpěvu?
Možná. Všimla jsem si, že když zpívám, tak se snažím dlouho udržet tón - což je něco, co housle nedokážou. Zřejmě si to kompenzuju.
Hodně ti pro tvou kariéru dala spolupráce s Antonym, jak jsi se vlastně stala součástí Johnsons?
Nastoupila jsem jako náhrada za hráče, který vypadl. Od toho dne, kdy jsem přišla, tak jsem i zůstala. Bylo to takhle jednoduché.
Často zmiňuješ, že jsi jako dospívající poslouchala hodně punku, a tvrdíš, že je to přítomné i na tvých deskách. Ne že bych byl schopen to tam kdekoli zaslechnout, ale myslíš, že je vůbec nutné se tím "punkem" zaštiťovat?
Jde jen o můj postoj. V hudbě to vůbec není, ta rozhodně nezní jako to, co si představíš, když se řekne punk. Snažím si prostě dělat věci po svém. Nebudu třeba spolupracovat s lidmi, které nemám ráda, jen proto, že mi poslouží při nahrávání atd. I kdyby to mělo znamenat, že nic nevydám, nebo mi to bude trvat věky.
Punk je ale taky spojený s destruktivní stránkou osobnosti, a to už mi vůbec nejde dohromady s To Survive.
Destrukce? O tom nic nevím. Pro mě je zachycení syrových emocí. Vezmi si třeba Bad Brains, tam není žádná destrukce, jsou úplně super-pozitivní.
Byla jsi zasnoubená se zpěvákem Jeffem Buckleym, a ještě než za tragických okolností zemřel, napsal pro tebe skladbu Everybody Here Wants You. Jaký je to pocit, stát se tématem popkulturního obsahu?
Doufám, že tě to nenaštve, ale na tuhle otázku ti neodpovím, i když je vlastně veřejná, týká se to mého života. Ale víš, co ti povím, že ty vypadáš hodně jako jeho otec Tim Buckley. To ti musejí lidi říkat pořád, ne?
Vlastně mi to neříkají vůbec. Jak jsi přišla na jméno Joan as Police Woman? Proč tak komplikovaně?
V sedmdesátých let dávali takový seriál. Police Woman. Hlavní roli policistky v utajení v něm hrála tehdy slavná herečka Angie Dickinson. Odehrávalo se to v San Francisku a ona se navíc jmenovala Sergant Pepper. Byl to jeden z prvních televizních seriálů, v němž měla hlavní roli žena.
Byl populární?
Pár let běžel; nebyl úplně super-populární, zato děsně cool. Byla to přece žena - policistka - a v utajení, takže nikdy nebyla oblečená v uniformě. Nosila úžasné večerní šaty, přehozy a župánky. Hodně velký glamour, ovšem zároveň byla nesmírně drsná. A když jsem začala hrát koncerty se svým repertoárem, lidi si mysleli, že to budou moje houslové recitály, proto jsem hledala jméno pro svůj projekt. Tehdy jsem si ještě barvila vlasy na blond a moje kamarádka mi říkala: "Hej, Joan, ty mi připomínáš Pepper z Police Woman."
