Mike Skinner (The Streets) je v háji, protože má spoustu prachů a rolse a hadry na míru. Ne že by přišel o skillz, co se ujeté produkce nebo vypravěčského talentu týče, ale už prostě není jeden z nás.
Arctic Monkeys ještě druhou desku nemají, ale až ji budou mít, nakročí si pěkně jednou nohou funebrákům na lopatu. To samé se dá předpokládat u Art Brut.
Kings of Leon čeká v dubnu už třetí kus a spousta lidí ho (podvědomě) prošvihne, na to vemte jed.
Co je to proboha za dobu, kde se lidi, kteří hudební dálnici nesjíždí zrovna středním proudem, honí za autenticitou jako čokl za čičinou? Jedna velká reality show? Opravdu je nutné, aby náš oblíbený interpret chodil do putyky stejné cenové skupiny jako my?
Abychom měli pocit, že je to kámoš, který žije stejně krutý a zdánlivě nesmyslný život? Zřejmě ano. No tak když už, vybírejme si aspoň co nejlepší kumpány.
Třeba Jamie T, s tím se nespletete. Má všechno, co potřebujete: nakřáplou akustickou (bas)kytaru, samplů plný rukáv, jazyk posetý melodiemi chytlavými jako čerstvě natřená lavička a příběh pro každého.
Panic Prevention, debut tohohle jednadvacetiletého dítěte Wimbledonu, zní, jako by The Streets a Arctic Monkeys dělali retro-reggae-lo-fi party u Jamieho v obýváku. Mezi přítomnými se na gauči rozvaluje taky Eddie Argos z Art Brut a kecá a kecá.
Kings of Leon v kuchyni balí jointy pro inspiraci a uvolnění atmosféry, v průběhu večera se pomalu začne stírat rozdíl mezi cokney a dialektem jihovýchodu US; obojímu je blbě rozumět a obojí zní hustě, ať je člověk městský floutek nebo buran s hnojem v podrážkách.
Všichni se perfektně baví. Chlap(c)i na sebe pořvávají, zatímco Jamie vypráví, jak si koupil basovku (Brand New Base Guitar), týpek s dredy se tetelí blahem a Elvis se ošívá v hrobě (Salvador), dívky zaláskovaně pozorují hostitele - jak on to dělá, že i takhle pod parou zvládá tklivý, byť přisprostlý pop, respektive hip-pop (Calm Down Dearest, So Lonely Was The Ballad)?
A když se chopí španělky, všichni ztichnou omráčení kouzlem jednoduchosti (Back In The Game). Ale pro udržení nálady bude asi lepší poprosit Turnerovu opičí partu o nějaký dub.
Jamie, povíš nám o té holce, jak se jmenovala? (Sheila!) Ten příběh, odříkaný na druhou dobu milujou úplně všichni, že jo? Jo!!! Nebo je libo hip-hop jako jelito (Pacemaker)?
A co si pustit horor, ve kterém Followillovic kluci zabíjejí lidi basou a synťákem (Dry Off Your Cheeks)?
Party se chýlí ke konci, někdo se rozhodl rapovat do zvuku Joy Division (Ike & Tina), Opice si na odchod střihnou ještě jedno chytlavé raggae, aby bylo jasné, že tenhle mejdan byl absolutně bezkonkurenční. Z popelníku se ještě kouří, soused mlátí na zeď poklicí, melancholický dojezd nastupuje (Alicia Quays).
Plan B, ten druhý kluk, co dělá hip-hop seakustikou v ruce, pozvaný nebyl. Ještě by s sebou přitáhl nějaké ty těžké drogy!
Jamie T je prostě pohodář a dělá hudbu jako šitou pro dnešek. Pro absurdní jednadvacáté století, kdy všichni chceme dobré kamarády, dobrou zábavu, dobrou chuť a pak dobrou noc.
Otázka není, jestli nám umělci kvasí moc rychle, nebo jestli jde o náš přístup, tu marnost nad marnost. Otázka zní: Koho to zajímá?
Jamie T: Panic Prevention, 49 minut, vydala firma Virgin Records v roce 2007.
