Praha - S týdenním předstihem před hudebním festivalem Respect 2011 se Francouzském institutu od čtvrtka promítá dokumentární film o jedné z vystupujících kapel nazvaný Benda Bilili! Zachycuje cestu dnes velmi populárního konžského souboru z nejchudšího předměstí Kinshasy až na pódia evropských hudebních přehlídek.
Francouzští dokumentaristé Florent de la Tullaye a Renaud Barret sledovali osudy sedmi hudebníků - zčásti ochrnutých a zčásti bezprizorních dětí ulice hrajících směs funky a rumby s prvky starého rhythm 'n' blues i reggae. Na Respectu vystoupí kapela Staff Benda Bilili 12. června na Štvanici.
Jednoduchý „časosběrný" dokument vznikal za složitých okolností a zpočátku i ve skromných podmínkách v Kongu, čímž trochu kopíruje osudy hudebníků. Z velmi skromné produkce se totiž vyklubal snímek představený loni na úvod canneské sekce Quinzaine des realisateurs.
Benda Bilili střídá rozhovory filmařů s aktéry a vitální hudební čísla celé kapely. V první řadě zachycuje podhoubí a zrod skupiny, jejíž principál a zakladatel Pappa Ricky hrál začátku pro děti ulice, jež svými písněmi posílal do školy.
Z filmu na nás dýchne atmosféra kapely cvičící venku v sousedství místní zoo. Sledujeme, jak si hrála pro sebe, jak její písně těšily nešťastné ženy a vyprávěly příběhy bídy. Mimochodem jejich pozdější song Jděte volit (Allons Voter) zvýšil účast v konžských volbách.
O politické i společenské situaci zkorumpované a zanedbané země, která přitom ukrývá obrovské bohatství, ale autoři referují spíš prostřednictvím narážek. Důležitější je pro ně syrový rytmus - ten má odrážet pocity bídy i radosti. Stejně jako fotbal paraplegiků, kteří sprintují na rukách a centrují jimi balóny před bránu.
Sledujeme i dospívání hvězdy souboru Rogera Landy, jehož přivedli za Pappou Rickym sami filmaři. Mladíka z ulice objevili, když hrál na nástroj vlastní výroby - prázdnou plechovku od mléka, dřevěnou rukojeť a vlasec. Mimochodem za čtyři roky se z něj stal skutečný virtuóz. Ze společných rozmluv ale vzniká i obraz života bezprizorních dětí kinshaské ulice.
V neposlední řadě film je vystavěn coby příběh o lidech z periferie světa, kteří sní ve zničené zemi o štěstí. A proti všem očekáváním a překážkám se jim podaří úspěchu dosáhnout - jak všechny pohání Rickyho sen, že si všichni jednou zahrají v Evropě. Tam, kde lidi jedí „tlustá kuřata, zatímco ta hubená posílají do Konga".
Poté, co filmaři Florent de la Tullaye a Renaud Barret seznámí těleso s belgickým producentem Vincentem Kenisem, vezmou události nečekaný spád. Staff Benda Bilili nahraje první desku, dostane se do francouzského rádia a je pozvaná na festival do Belfortu. Od té doby sledujeme jejich vzestup a turné po starém kontinentu.
Film ukazuje představy Afričanů malujících si život ve vytoužené Evropě. Silný je okamžik, v němž si děti prohlížejí křesťanskou knihu a diví se, že i v Kongu mohl být ráj na zemi, v němž rostla jablka a nebyl hlad. Na druhou stranu snímek působí na evropského diváka příběhem exemplárního úspěchu outsiderů, které tak milujeme.
Jinými slovy, zavání „západní" optikou, jíž nahlížíme bídu Afriky a dojímáme se nad těmi, jimiž se podařilo uniknout z beznaděje a se svou exotickou kulturou uspět právě na Západě. Benda Bilili! si neklade otázky, jak vykulení afričtí hudebníci zvládají obdivuhodný úspěch. Ani se neptá, jestli z nás takové příklady snímají odpovědnost za africkou bídu, neboť se zdá, že všechno tak nějak dobře dopadne.
Nicméně výsledek je nakonec hlavně filmem o statečnosti a naději promlouvající skrze syrovou hudbu.
