Pro tuto příležitost přizval slovenské hudebníky Emila Frátrika a Oskara Rózsu a společně připravili patnáct nových skladeb. Dojde samozřejmě i na hity Winner Takes All, Sen - který složil pro kapelu Lucie - nebo Dancing Barefoot. Tu mají kromě Krále ve svém repertoáru i Patti Smith nebo U2.
Král se do Česka nevrací často a když, tak hlavně jako producent alb domácích interpretů - zkušenost s ním měli Lucie, Mňága a Žďorp, kapela Triny i Aneta Langerová. Jako aktivní hudebník se naposledy představil na deskách Photoalbum a Erotická revue.
Před koncertem jste plánoval, že se se spoluhráči zavřete na týden do zkušebny. Jak to dopadlo?
Hledal jsem vhodný prostor, a když jsem mluvil s Davidem Kollerem, říkal, že právě dotočil desku, a jestli chci, můžeme být u něj. Emilovi s Oskarem jsem předem poslal demáče a pak jsme na zkouškách společně skladby dodělávali. Moc nad tím nepřemýšleli, ale hráli pořád dokola, i kiksy pomůžou. Naše hudba má sílu i ve třech a větší hloubku, než kdyby tam byl další kytarista, zpěvačky a bicí. Bude to komorní vystoupení.
Slibujete nové skladby. Co s nimi bude po koncertě?
Pozval jsem lidi z hudebních firem, a jestli mají zájem, nebo jen sedí v práci na zadcích, zjistím v pondělí.
V Česku vystupuje v poslední době celkem skromně. Proč jste se hned po revoluci aktivněji nezapojil do hraní v nějaké české kapele?
Když jsem se v devadesátém třetím vrátil, měl jsem hodně nabídek na hraní i natáčení desek - a protože jsem hudebníkům částečně otevíral vrátka v tom, jak se to dělá v Americe a ve světě, viděl jsem, jak jsou tady lidi zapšklí a zatrpklí. Jdou do studia, hledí si sami sebe, a to není dobře. Mám to tady rád a chtěl jsem tenhle vzduch změnit, snažil jsem se vyhovět hodně lidem a ztrácel přitom energii. Po čase jsem si řekl, že musím pryč.
V čem byla chyba?
Už od mládi je to stejné: když chci hrát s někým dalším, tak mu chybí zapálení jako mně. Jenže když děláš hudbu, tak ji musíš dělat naplno, jinak můžeš pracovat ve fabrice nebo kanceláři. Tady mají hudebníci rodiny a nechce se jim jezdit hrát na dva měsíce do Německa nebo Rakouska, každý má nějakou výmluvu, navíc neumí anglicky. Nechci nikoho urazit, ale jiná cesta není, tady je to pořád v malém potůčku a říkáme si, že je to český, takže dobrý. Dveře ven jsou otevřené a na otázku, jak coby Češi prorazíme s hudbou ve světě, je jednoduchá odpověď: Musí se tam vyjet a poznat to tam.
Kdysi jste velkou budoucnost věštil kapele Lucii, které jste produkoval její asi nejlepší album Černý kočky, mokrý žáby a která už teď asi nikam nepojede...
Lucie měla ten problém, že její zázemí bylo moc "fajn" - udělala desku, zahrála pět koncertů a konec. Tak to nejde. David Koller na chvilku odjel do New Yorku, aby se naučil anglicky, a teď by v tom měl pokračovat. Produkoval jsem i kapelu Alice a o ní si myslím, že mohla absolutně prorazit. Ne Dan Bárta sám, ale celá Alice - kam se na ně hrabali Deep Purple!
České kapely, které se s vámi setkaly ve studiu, prý byly zpočátku šokované vašimi podmínkami: pracovat od rána do večera bez večírků i poslechu cizí hudby. Proč ta askeze?
Gramofirma platí studio a chce výsledky. Na mejdany ať se chodí po práci. A pak, proč se zdržovat, proč ztrácet čas, když je někdo nepřipravený nebo neschopný pracovat. To není profesionální. Nevím, jak je to teď, ale v devadesátých letech tady bylo hodně volnější tempo v práci. Naštěstí ne jako mezi roky 1975 až 1980 v Americe. Tehdy měly firmy šílené prachy a kapely i producenti ve studiu se jen flákali. Aerosmith, Kiss, Lou Reed... divím se, že z těch mejdanů něco vzniklo. Když chce muzikant být "high", tak mu k tomu přece stačí muzika.
Ale Iggy Pop taky nebyl a není žádný anděl, přesto jste s ním nahrál alba Soldier a Party.
Nakonec jsem od něj odešel, nebylo to s ním k vydržení. Iggyho mám rád dodneška, nevytýkám mu nic, ale vzpomínky nemám nejlepší. Nahrávali jsme album, které potom všichni setřeli, dělali na něm dva měsíce, všechno bylo připravené a Iggy pak přišel do studia, byl mimo, měnil texty. Nedalo se s ním pracovat a proběhlo mezi námi několik scén.
Jak to, že je dodnes tak slavný? A dobrý?
Asi proto, že přežil. Měl už čtyřikrát umřít, ale Bůh nad ním drží ochrannou ruku.
Vaše poslední producentská práce v Česku byl debut Anety Langerové Spousta andělů. Jsou to už dva roky, slyšel jste tu desku v poslední době?
Dlouho ne, ale snažil jsem se s Anetou spojit a pozvat ji na koncert. Tak uvidíme.
Jste s odstupem s deskou spokojený?
Já jsem dal tvář asi jen pěti písničkám. Na některé jsem nechtěl sáhnout, protože mi přišly takový švédský. Na severu jsou lidi, kteří pro firmy píší písničky a pak je prodávají dál; díky BMG se tak dostaly i k ní. Do budoucna by se neměla srovnávat s cizími písničkami, ale napsat si všechno sama. Druhá deska bude rozhodující.
Aneta Langerová si fanouškovskou základnu vybudovala už v soutěži Česko hledá SuperStar. Mají ostatní hudebníci ještě vůbec šanci prosadit se?
V písničce ani nejde o to, jestli je dobrá nebo hloupá, ale záleží, kdo ji hraje, kdo ji přinese do firmy a kdo do rádia, všechno je to propletené jako v labyrintu. V Americe je skoro nemožné proniknout do rádií.
To zní, jako kdyby rocková hudba neměla budoucnost.
Kdybych byl mladý hudebník, určitě bych spolupracoval s nezávislými univerzitními rádii, dával jim rozhovory, představoval se ve firmách, hrál od vesnice k vesnici a makal. Ale ono se to změní.
Jak?
Mladší generace bude chtít svoji svobodu zpátky, monopol v hudbě není možný. Gramofonové společnosti si brzy uvědomí, že se hudba dá díky internetu dělat i bez nich, a padnou. Existuje tolik zajímavých kapel, jen co můžu vidět kolem Detroitu, a vůbec nejsou slavné. Ptají se mě, co si o nich myslím a jak by to mělo znít, a já jim říkám: "Panebože, tam je talentu, jen ho zformovat!" Nevidím to černě.
