Praha - Když v říjnu 2005 představila Gwen Stefani oděvní značku Harajuku Lovers inspirovanou japonskou pouliční módu, nešlo o velké překvapení. Slabost zpěvačky pro japonskou pop-kulturu je dobře známá.
Po boku jí při slavnostním uvedení v hollywoodském Max Factor muzeu stály tanečnice, které ji provázejí na koncertech a příznačně si říkají Harajuku girls.
Objevily se už v sedmi videoklipech a začínají být stejným koncertním tahákem jako hudba Stefani. Ostatně název debutového sólového alba je i výčtem jmen jejích japonských kamarádek - Love. Angel. Music. Baby.
Krom toho, že zpěvačka tím vnesla spolu se svými producenty do západní popkultury trochu z osvěžujícího japonského kulturního dadaismu, je v tom cítit i pořádná porce ironie.
Gwen Stefani tak Západu vrací jeho vlastní západní kulturní motivy, které si tokijská mládež vzala, postavila na hlavu, zmuchlala, překopala a použila ve zcela jiném světle. Je to trochu jako recyklovat recyklované, ale funguje to - důkazem je obrovský zájem o harajuku módu od Gwen Stefani.
Jenže podle některých kritiků je sama čtveřice mladých tanečnic spíš uhlazenou hrou na bezbřehou kreativitu módní produkce tokijských ulic.
"Jsou jako její stín - i při rozhovorech posedávají tiše vzadu jako nějaké věci," pustila se do kritiky zpěvačky a jejího harajuku konceptu novinářka Mihi Ahn v magazínu Salon.
"Vzala tokijské tanečnice, vysála z nich pouliční živočišnost a udělala z nich levné čínské hračky. Ukradla myšlenku japonské pouliční módy a proměnila čtveřici v gejši současnosti."
Zpěvačka neušla ani kritice americké komičky s korejskými kořeny, Margaret Cho: "Oživuje všechny špatné etnické stereotypy o asijských ženách."
A co je to tedy pravé Harajuku? Termín označuje tokijskou čtvrť vyhlášenou tím, že je tu možné potkat nejdivotvornější podoby současné japonské mladé módy. Místa kolem Yoyogi parku jsou tím nejlepším místem, kde je možné zhlédnout vystoupení japonských punkových a rockabilly kapel a pouličních umělců.
Čtvrť je také vyhlášená coby tavící kotel všemožných kulturních vlivů, které se tu slévají do jednoho kulturního babylonu. Především o víkendech se tu promenádují desítky teenagerů a dávají na odiv bezbřehé kreativní výstřelky.
"V módě je určitě punk, ale je jedním z mnoha vlivů," říká v Tokiu žijící americký fotograf Peter Oxley, který se Harajuku fenoménu věnuje.
"Najdete tu ale i děti převlečené za doktory a sestřičky se stetoskopy. Jiná skupina dívek je oblečena do elegantních uniforem čínské armády, a vypadají přitom jako svérázný mix Mao-Ce Tunga a Marlene Ditrichové. Populární je také motiv Francie 17. století," vyjmenovává Oxley namátkou některé z desítek motivů.
Každou neděli si ulice kolem Yoyogi parku změní v bizarní módní přehlídku, která dávno není lokální senzací, ale středem pozornosti turistů z celého světa. A předvádět se sem chodí stále mladší dívenky; podle Oxleyho je většina z bizarně oblečených dětí ve věku 12 až 16 let.
"Omluvte můj konzervatismus, ale jsem sám, kdo si myslí, že tohle není jen tak obyčejné pubertální poflakování se po ulicích? - klade si Oxley řečnickou otázku: "Když vidím dvě patnáctileté dívky, které cítí každou neděli potřebu obléci se jako satanistické zdravotní sestry, ruce připoutané jedna k druhé na krku v jakémsi pseudo S/M stylu, těžko se ubránit myšlenkám pátrajícím po hlubším smyslu toho všeho."
"Je to bolestný nářek individuality ve společnosti, která se individualitě vzpírá? Spíše je to další z forem života v Japonsku, po které se nemá smysl ptát. Prostě to tak je. Někdo se něčím takovým začne a ostatní jej následují.. Tohle je Tokio, a není naším úkolem se ptát proč."
