Praha - Do Prahy se vrací francouzská sestava Nouvelle Vague. Své coververze postpunkových a novovlných hitů vybraných hlavně ze začátku 80. let tentokrát předvede v úterý v KD Vltavská.
V době, kdy se hudební průmysl zakousl do vlastního ocasu a každý recykluje jako zběsilý, coververze často ztrácejí kouzlo i atmosféru. Začínající hvězdičky i hvězdy generované v televizních reality show plodí předělávky starších hitů jako na běžícím pásu.
Coververze je tak dnes nejčastěji kýčem nebo lacinou zábavou. Nouvelle Vague patřili od počátku k menšině, která nabízí dobrou hudbu i koncept, který jim vydržel už na tři řadové desky a jedno best of. V těch nejlepších chvílích znějí jejich verze jako svébytné, na originálu nezávislé skladby; dokonce jako by jim časově předcházely.
Za nápadem převléknout novovlnné songy do kabátů z jemného latina a barevné bossa novy stála v roce 2004 dvojice Marc Collin a Olivier Libaux. Ale ve výsledku je to spíš projekt s „ženským tématem" a teprve lehce proměnlivá sestava zpěvaček naplnila písně osobitostí.
Do Prahy s kapelou přijíždí Mélanie Pain, jež propůjčila svůj hlas většině písní z prvních dvou desek, a původem Australanka Nadeah Miranda; tu zakladatelé skupiny objevili později a měla příležitost se předvést hlavně při koncertech.
Zatímco třeba jemní severští Susanna and The Magical Orchestra dávají „novou životní šanci" nečekaným flákům od AC/DC nebo Kiss, francouzští Nouvelle Vague testují, nakolik vypjaté postpunkové hity vydrží překlad do jiného stylu. A co se s nimi stane, když se mužských textů o depresi chopí dívky nezatížené dobovým kontextem a rozervanou pózou novoromantiků.
Neznalost původních songů prý byla dokonce na začátku hlavním kritériem při výběru do kapely a výsledek byl nečekaný i zábavný: v podání "nepolíbených" vokalistek agrese a nářky nahradil spíš opar jemné melancholie a přitažlivá obyčejnost. V hymnické Love Will Tear Us Apart od Joy Division se tak zpívá „jen" o tom, že lidé se přece rozcházejí, občas při převodu došlo naopak na spodní proudy písní. Předělávka clashovské Guns Of Brixton zní mnohem rezignovaněji; je to spíš obraz sociální deprivace než frackovská výprava po městě.
Ale někdy si šarmantní Francouzsky výlet do samčího světa neodpustily. Too Drunk To Fuck zpívají dodnes na koncertech jako lolitky, vyplazují jazyky na chvástavě opilé rockery nebo se vydávají až do publika.
Na první desce se objevili i Dead Kennedys, Killing Joke nebo Sisters of Mercy. Na druhém albu Bande a Part, kde se kapela pomoci harmoniky přesunula z karibských pláží spíš do pařížských barů, přibyly předělávky Blondie nebo německých Bauhaus. Jako jeden z vrcholů tu zní Blue Monday od New Order - klubová hymna přetvořená v kabaretně intimní zpověď, která na místo kolektivní extáze nabízí rafinovaný odstup i bezelstné DIY písničkaření.
Na zatím poslední a stylově rozprostřenější desce NV3 se podíleli i někteří autoři původních skladeb: v nové verzi Masters and Servant zpívá Martin Gore z Depeche Mode, v Parade od Magazine se objevuje Barry Adamson. Nový výlet do 80's doplňují skladby od The Police, Garyho Numana, Echo & the Bunnymen, ale i Sex Pistols a newyorských Talking Heads.
Úterní setkání s Nouvelle Vague a jejich koktejlovými verzemi temných písní už asi nemůže vyvolat křehké kouzlo první rtěnky. Na to cyklus konzumace hudby příliš zrychlil a jejich songy se od té doby objevily v příliš mnoha reklamách, filmech i televizních upoutávkách. Zato si ale můžeme zpětně položit otázky po důvodech obrovské popularity, jež se dřív mohly ztrácet pod nakažlivě lákavým obalem.
Zabraly jejich intimní předělávky starých hitů coby sympatický komentář k popu a antihvězdně zlidšťující gesto, které byznys vytěžil stejně, jako to udělal se spoustou trendů mnohokrát předtím? Nebo má roztomilé "odpatetizování" nakonec úspěch spíš proto, že se dá vnímat jako další rezignace na cokoli přesahujícího osobní horizonty a může sytit poptávku po bezproblémové light-verzi života?
Navíc bude zajímavé sledovat koncert v době, kdy se ironicky láskyplné vykrádání 80. let mění. Retro zábavy ubývá, kocovina z politických i ekonomických problémů znovu vrací do hry temné tóny tehdejších písní.
