Praha - Čtvrteční koncert britských The Cure si nemohl vybrat lepší místo než halu na pražském Výstavišti.
Určitě přijdou pamětníci vlastního neurotického dospívání. Ti věrní by už měli být spíš v nedalekých Bohnicích, ale nebudou chybět ti, kteří se mění v romantiky v kuchyni po odchodu manželky. Jak to ukazuje klip k songu The End of the World ze zatím poslední desky.
Připlouží se i dnešní teenageři, kteří se v jejich depresivních romancích pořád nacházejí, jako kdyby byly jen jejich vlastní. Další dorazí na hitový průřez kariérou a možná se dostaví i příznivci emo, aby si doplnili vzdělání.
Každý může plakat z jiných důvodů; když už pro nic jiného, tak pro ten smutný pohled na naříkavého rozcuchaného frontmana Roberta Smithe, který se svou rtěnkou vypadá po těch třiceti letech trochu jako transvestita, které si zvou pražské hospody za stovku.
Vtip je ovšem v tom, že víceúčelové smutky The Cure tyhle všechny interpretace snesou. Fungují na všechny způsoby a de facto tím potvrzují, že žíla, ze které čerpají, má silnější kořeny, než se na začátku mohlo zdát.
The Cure - The End of the World
The Cure debutovali v roce 1979 albem Three Imaginary Boys. Kontext frustracím mladičkého Smithe obstaral Ian Curtis z Joy Division i hluk Sex Pistols.
Deska si vysloužila obdiv i obvinění za novovlnný konstrukt, dodnes se řadí mezi nejinspirativnější post-punková alba. První hit Killing An Arab byl inspirovaný Cizincem Alberta Camuse, vzápětí jsme se dozvěděli, že Boys Don't Cry - a zhruba v tomto rozmezí se pohybujeme dodnes.
Smith & his proměnliví boys navazuje na ostrovní tradice britských solitérů a romantiků typu Oscara Wildea, i když mimo roli dneska přizná, že má rád i fotbal a pivo.
Tenkrát ale hudba do deštivé noci a snů o bezvýchodnosti gradovala. Nejvyšší stupeň přišel v roce 1982 s nahrávkou Pornography, považovanou pro změnu za jeden z kamenů gotického rocku.
Na deskách The Top, Head On The Door a nadžánrově sladkobolném dvojalbu Kiss Me Kiss Me Kiss Me se z deprese stala melancholie a začalo být definitivně jasné, že Smith sice nemá rád singly, ale umí být popový hitmaker.
Éru osmdesátek a stylotvorné období uzavřelo album Disintegration, devadesátá léta kapely se rovnají průměrnosti - za slovo nejvíc stojí Wish a hit Friday I'm In Love, který už ovšem pravověrní odmítali.
Poslední eponymní nahrávka ale vrátila kapelu do hry s tvrdším zvukem. Ve Sportovní hale by měly zaznít skladby z chystané desky, kterou melancholický kabaret ohlašuje spolu s návratem jednoho z největších kapelových recidivistů Porla Thompsona už na jaro.
