Rozhovor - Po necelém roce se do České republiky vrací švýcarský trumpetista Erik Truffaz. Tentokrát vystoupí 26. června v rámci Respect Music Festivalu na ostrově Štvanice s projektem Benares, ve kterém se jeho jazzové cítění čelně střetává s indickou hudbou.
Stejně se jmenuje také CD - jedno z Truffazových Rendez-vous, jak autor své hudební výlety do exotických kultur nazývá. Další dvě obsahují nahrávky s Murcofem, mexickým králem ambientu a elektroniky, respektive s beatboxerem Sly Johnsonem.
Truffaz je celkem tichý člověk hluboce ponořený do hudby, často odpovídá pouze několika slovy. Ale nakonec se přece jen trochu uvolnil; hlavně když telefonický rozhovor končil a on začal vyzvídat, co si v Česku myslíme o nové Kunderově knize. Trpce a špatně se vysvětlovalo. že tady vlastně zatím nevyšla.
Ve své tvorbě velmi často využíváte různé etnické prvky nebo motivy z cest. Na posledních nahrávkám jste se vydal do Mexika nebo do Indie. Co vás na těchto spojeních baví?
Velmi rád hraju hudbu v rozličných formách, s rozdílným zvukem a s různými lidmi. Nutí mne to udržovat se ve střehu a objevovat stále nové a nové cesty. Například v každé zemi existuje rozdílný čas; přestože jde stále o stejné minuty, tak v hudbě je naprosto jasné, že prostě plynou trochu jinak. Hodně se tím člověk naučí.
Nakolik jsou tato Rendez vous - jak jste je nazval - plánovaná? Jde také občas o dílo náhody?
Hudba se nedá naplánovat, jde v ní vlastně téměř vždy o náhodu. Speciálně, když jde o improvizaci. Ta nejlepší hudba vzniká náhodně, často neuchopitelně. To je na ní to krásné.
Čím vás vlastně oslovili indičtí muzikanti z oblasti Benares, se kterými nyní přijíždíte?
Vlastně jsou z Kalkaty, ale na tom nezáleží. Chci s nimi hrát hlavně jejich hudbu, učím se jejich zvuku a přístupu k tvorbě. Naučili mě hrát různé ragy a hlavně jsem díky nim porozuměl alespoň trochu hudebnímu jazyku Indie. Jsou to skvělí hudebníci a teď si velmi užívám, že mohu hrát jejich hudbu alespoň na trochu podobné úrovni, jako ji hrají oni.
Která končina vás ještě láká? Máte ještě nějaký hudební sen, který se vám nepodařilo uskutečnit?
Pochopitelně, je jich hodně. Hodně mě láká například spolupráce s africkými nebo tibetskými hudebníky. V různých oblastech světa je hodně skvělých muzikantů, rád bych pracoval se všemi, ale to prostě nejde. Také mě velmi baví spolupracovat se zpěváky, rád bych pracoval například s Björk, ale i s mnoha jinými.
Na nahrávkách často figurujete v pozadí, necháváte vyniknout spíše spoluhráče. Je vám role jakéhosi režiséra nebo spojovacího prvku bližší než role sólisty?
(dlouho přemýšlí) Je to takhle. Já jsem vlastně vždy hlava toho kterého projektu. Jsem důvod, proč ten projekt vzniká, řekněme jakýsi dirigent nebo producent. Rád dělám hudbu a vlastně nejde o to, jestli je tam hodně trumpety, nebo méně. Jde o hudbu samu; o to, jestli funguje a baví. Ne o to, kdo je v popředí.
Jazz je všeobecně vnímán jako vážná hudba. Na vašich nahrávkách a vystoupeních je ale evidentní, že se často a rád dobře bavíte. Nakolik je pro vás tento aspekt - myslím humor - v hudbě důležitý?
Určitě, jsme lidé a lidé se přece rádi baví. Neřekl bych, že jazz je vážná hudba, ale asi chápu, co máš na mysli. Je to vlastně podobné, jako když lidé řeknou, že v hudbě není duše, když se používají počítače, tak to ale přece není! Ten duch tam buď je, nebo ne, nezáleží na tom, jestli hraješ na kytaru, trubku nebo používáš počítače.
Chápu, ale přece jen - co ten humor.
Jistě, ale to je úplně stejný případ. Vždy se najdou lidé, kteří mají pocit, že jde o vážnou seriózní záležitost, která postrádá život, nebo řekněme živelnost. Ale tak to přece není, rozhodně my se u naší hudby bavíme hodně a mám pocit, že podobné je to s naším publikem. Proto například rád hraju v Čechách, protože mám pocit, že nám tady lidé rozumí.
U vašeho jména se často objevuje přídomek Miles Davis acid jazzu. Neotravuje vás to už trochu?
Cha, upřímně je mi to úplně jedno. Kromě toho, že to samozřejmě není pravda (směje se). Není to můj problém, že se novináři nesnaží najít si lepší příměr. Když už tedy o mě nemohou mluvit jako o Eriku Truffazovi.
Díky moc, myslím, že to je skvělý konec.
Počkej, četl jsi poslední knihu Milana Kundery?
Záleží na tom, kterou myslíte, ale asi ne. Jeho nová díla se do češtiny nepřekládají.
Cože? Proč, to vůbec nedává smysl, tomu nerozumím. Hmm, ale hlavně je to škoda. Jde o knihu esejů, jmenuje se Une recontre (Setkání). Úchvatné čtení, píše mimo jiné také o hudbě, o svých oblíbených skladatelích, o Janáčkovi. Velmi zajímavé, v té knize je hodně věcí, o kterých už dlouho přemýšlím, a Kundera je dokázal popsat. Takového spisovatele vám může Francie jen závidět.
