Recenze - Po třech letech pauzy a s padesátkou na krku se vrací s novým albem bývalý frontman The Smiths. Ale Morrissey nijak zvlášť ty přibývající roky neřeší a třetí tisíciletí mu vyloženě svědčí. Novinka Years of Refusal to znovu potvrzuje.
O comebacku The Smith se mluví vlastně od jejich rozpadu v roce 1987; pořád to ovšem vypadá, že zůstane jen u slov. Moz totiž zažívá možná nejlepší léta své kariéry. Sice ho nikdo nezasypává náručemi gladiol, zato jsou jeho poslední alba adorována kritikou i posluchači. Morrissey je teď vlastně větší hvězdou než kdy dříve.
Deska You Are The Quarry z roku 2004 i o dva roky mladší album Ringleader of The Tormentors se mu vydařily. O generace mladší spoluhráči mu dodali patřičný motor, jeho žahavé slovní obraty doprovodili současnějším zvukem, kromě pověstné elegance se přidal i nadhled a sebeironie.
Morrissey se nechává fotit se samopalem nebo houslemi, jezdí na skútru Vespa, opět udává módu. Satén a hedvábí zůstaly, jen volné košile vystřídal decentně střižený italský oblek. Grácie a šarmu měl vždycky na rozdávání, ale nevypadal u toho tak spokojeně. Years of Refusal to vše ještě násobí.
O novince můžeme mluvit jako o dokonalém dovršení regenerace. Nikdy (včetně dob The Smiths) neznělo jeho album tak tvrdě a úderně. Years of Refusal je definitivní výpovědí stárnoucího chlápka, který si právě teď užívá možná nejvíc za svůj život.
V Mozově případě nejde o radosti života, světské statky nebo slávu. Daleko důležitější je osobní smíření a spokojenost sama se sebou. Zatímco v letech The Smiths byly Morrisseyho markou - a díky tomu i osudem a znamením několika generací - rozpolcenost a nedůvěra, v dobách jeho sólové kariéry už občas otravovaly a nudily.
Ale Years of Refusal je dovršením. Moz může směle říci "After all these years I find I'm ok by myself And i don't need you Or your homespun philosophy" (I'm OK by Myself) a nenajde se nikdo, kdo by mu to nevěřil.
Tato skladba je posledním kouskem kolekce, u které od prvních tónů posluchač zažívá nečekané. Smělost, sebedůvěra a razance trčí z alba hned od úvodu, výzva na obalu Play very loud dostává okamžitě smysl.
Skladby si téměř rovným dílem rozdělili Mozovi kytaristé Alain Whyte, Boz Boorer a Jesse Tobias, ale hlavním partnerem Morrisseyho je bubeník Matt Walker.
| Čtěte také: The Smiths si pořád cupují hedvábné košile |
Právě jeho razantní bicí vedou většinu skladeb; je až překvapivé, jak se jeho často téměř pochodový rytmus výtečně doplňuje s Morrisseyho klenutým vokálem.
Produkce Jeffa Finna (zemřel bohužel těsně po dokončení alba) je také skvělá. Punkový úprk většiny songů vylepšuje drobnými zásahy; tu mariachi dechy, jindy přijdou doposud neslýchané sbory. Morrisseyho oblíbené smyčce jsou naopak použity střídměji a je to rozhodně ku prospěchu věci. Novinkou jsou elektronické zvuky, které ohraničují většinu skladeb.
Roky odříkání nekončí rozechvělým vibrátem, ale razantními přechody bicích. Matt Walker si pro sebe ukradl i poslední tóny alba. Leč spíše mu je Morrissey přenechal. I tak naznačuje, že Years of Refusal jsou už dávno pryč, že jim jednoduše odzvonilo. A možná paradoxně právě proto začíná mluvit o konci kariéry.
Asi nejde o to, že by bez rozpolcenosti a nespokojenosti zmizel důvod tvořit, spíš si chce to vnitřní vyrovnání pořádně užít.
Morrissey: Years of Refusal. CD, 43 minut. Vydala firma Universal Music, 2009.
