Rozhovor - Australští Cut Copy patří mezi nejoslavovanější projekty současné klubové scény. Ve zkratce se dá říct, že hrají pop, který je příliš chytrý na to, aby ho hrály rádia. Vwe čtvrtek 30. června dorazí do smíchovské Meetfactory, aby si zde odbyli českou premiéru.
Cut Copy začali jako sólový projekt Dana Whitford, který pod tímto jménem vydával od roku 2001 singly a dělal remixy. Postupem času se kapela rozrostla na trio, které vydalo v roce 2004 nadějný debut Bright Like Neon Love. Bylo to jedno z klíčových alb, které pomohlo odstartovat horečku australské electro scény, jejíž vlajkovou lodí se stal label Modular, na kterém Cut Copy také vydávali.
V roce 2008 zde vydali druhé album In Ghost Colours, které je definitivně zařadilo mezi elitu současné taneční scény. Hity Hearts on Fire či Lights & Music spojovaly chytré popové melodie s dobře míněným osmdesátkovým fetišem a pomohly k rehabilitaci synthpopu.
Nová deska Zonoscope představuje Cut Copy na cestě od syntezátorů k novým dobrodružstvím. Kapela využívá větší spektrum nástrojů včetně živých bicích a inspirace sahají od epického popu Fleetwood Mac až po hypnotizační groove kosmického rocku.
„Byla to dlouhá cesta od Danova sólového projektu až k podobě, ve které jsme nyní. Cut Copy začali jako DJ a teď jsme vlastně skoro rocková kapela," shrnuje klávesista Ben Browning, který do rozjetého vlaku naskočil před třemi lety. Bude se desáté výročí Cut Copy nějak slavit? „Tak na to jsme po pravdě ještě nepomysleli," směje se.
Cut Copy jsou velmi často spojováni s australskou electro scénou soustředěnou kolem labelu Modular. Do jaké míry je tato scéna realitou a do jaké výmyslem novinářů?
Je to něco, co má kořeny v událostech v polovině minulé dekády. Byla to reakce na novou rockovou éru, která začala na přelomu tisíciletí s The Strokes. V Austrálii jsme měli kapely jako Jets nebo Wolfmother, který se vracely k rockovým kořenům. Zákonitě musela přijít nějaká reakce a objevila se vlna kapel s klávesami.
Byla to dobrá doba pro DJe, protože lidi byli zase hladoví po taneční hudbě. Velkou roli v tom hráli Daft Punk, kteří s Discovery ukázali, jak by mohla vypadat taneční hudba v novém tisíciletí. V samých začátcích to bylo jen pár lidí v Melbourne a Sydney, kteří hráli klubovou hudbu, a vesměs se všichni znali. Pak přišli The Presets, kteří tuhle scénu zviditelnili na veřejnosti.
Electro-popový zvuk, který Cut Copy zpopularizovali hlavně na druhém albu, se během posledních let stal součástí mainstreamu. Nemáte pocit, že vám muzikanti z hitparád ukradli styl a vydělali na něm spousty peněz?
Za sebe musím říct, že moc nesleduju, co se děje v hitparádách a neposlouchám velké rozhlasové stanice, které tuto hudbu hrajou. V hudbě se často stává, že cokoliv, co je nové a svěží a zná to jen pár dětí, je dřív nebo později včleněno do mainstreamu. Skvělým příkladem je Madonna, která to dělá přes osobní konexe s producenty. Electru se v posledních letech stalo to samé - inspirují se jím muzikanti od Lady Gaga po Kanye Westa. O krádeži bych ale nemluvil, muzikanti si půjčují nápady od nepaměti.
Lady Gaga si vás dokonce chtěla pozvat na své turné jako předkapelu, ale vy jste odmítli. Přemýšleli jste o té nabídce hodně?
Ani ne. Měli jsme v plánu začít pracovat na nové desce a všechno ostatní šlo stranou. Turné s Gaga by nám narušilo harmonogram. A i kdybychom měli čas, stejně bysme do toho asi nešli. Mohl by to být zajímavý zážitek, ale vůbec si nedovedu představit, jaké by byly reakce publika, které přišlo na Gagu.
A co kdyby si vás Gaga pozvala do studia, aby jste s ní něco natočili na příští desku?
Uf, tak to fakt nevím. To bysme si museli s kapelou sednout a promyslet to.
Nová deska nese jméno Zonoscope. Co to znamená?
Neznamená to nic. To slovo jsme si vymysleli. Chtěli jsme mít nějaký neobvyklý termín, který by zároveň seděl ke stylu, jenž jsme pro desku vytvořili a odrážel atmosféru místa, kde jsme album natáčeli. Zonoscope je jednoduše jiný výraz pro hudební kreativitu.
Desku jste natáčeli ve vlastním studiu vybudovaném v nepoužívaném skladišti mimo město. Byl to záměrný útěk z města?
Do jisté míry. Dlouho jsme hledali nějaké vhodné místo, kde bychom mohli dělat randál, a pak se zjevil tenhle sklad, který jsme si nechali předělat na studio. Nechtěli jsme natáčet v tradičním studiu, chtěli jsme místo, kde bychom se cítili příjemně. Nebylo to zase tak daleko z města, dojeli jsme tam půl hodiny autem, což je dost na to, aby se člověk mohl odstřihnout od normálních starostí a soustředil se jen na muziku.
V recenzích na desku se často píše o vlivu Fleetwood Mac. Nedávno jsem se bavil s vašimi krajany Architecture In Helsinki, a ti dokonce mají studio pojmenované po Lindsay Buckinghamovi. Čím je, že australské kapely tak milují Fleetwood Mac?
Je to kapela úzce spojená s dětství, naše generace prostě vyrostla na jejich písničkách v rádiu a jejich desky v sobě mají ducha té doby. Jejich největší síla spočívala v tom, že měli v kapele hodně autorů a neustále se tak proměňoval jejich styl. To jim současné kapely můžou závidět.
Ačkoliv se některé singly staly velkými hity, pořád si hodně dáváte záležet, aby vaše desky zněly jednolitě jako ucelené dílo. Hodně se toho v posledních letech namluvilo o smrti albového formátu, vy to zjevně odmítáte přijmout.
Je normální, že se muzikanti musí vyrovnávat se změnami v technologiích a ty teď určují to, že lidi si mnohem více než dříve kupují jednotlivé skladby z digitálních obchodů. Pořád jsem ale přesvědčený o tom, že albový formát jen tak nevymře.
Je to druh umělecké formy, která prochází dějinami populární hudby a je s nimi velmi úzce spjatá. Muzikanti i fanoušci ho pořád berou jako prubířský kámen talentu a dobré kapely jsou hodnoceny podle alb, ne singlů. Vezmi si třeba Radiohead, kteří by se nikdy nedostali tam, kde jsou teď, kdyby měli jen hitové singly. Myslím, že je to teď jen taková zvláštní éra v dějinách hudebního průmyslu a že album jako formát zase získá svoji důležitost.
Zonoscope ukončuje patnáctiminutová skladba Sun God, která je zjevně ovlivněná německým kosmickým rockem sedmdesátých let. Je to pro vás další zdroj inspirace?
Určitě. My zbožňujeme krautrock - třeba Tangerine Dream, ale také věci jako Oxygene od Jean Michela Jarre. Jsme vůbec velcí fanoušci experimentální elektronické hudby z té doby. Sun God je nicméně v naší diskografii trochu anomálií. Byli jsme zvyklí dělat tracky s krátkou stopáží a tentokrát jsme chtěli udělat něco opravdu odlišného. Od začátku bylo jasné, že to bude skladba na konec desky. Původně měla mít pět minut, ale pak jsme si začali hrát s finální pasáží, kde se všechno rozjede a hudba se vydá do úplně jiné dimenze. Celé album Zonoscope má mít náladu soundtracku a Sun God to myslím pěkně dovrší.
|
|
|
V současném popu vládne móda odkazovat na jiné kapely minulosti; jako kdyby se kreativita smrštila jen na vršení referencí. A teď rozhodně nemyslím jen na Cut Copy. Myslíš, že muzikanti můžou ještě přijít s něčím novým?
Znovu narážíme na to, jak je pop úzce spojený s technologiemi, které dávají obrovskou svobodu v práci se zvuky. Nové cestičky se zjevují každým dnem, zároveň je přirozené, že se lidé obrací do minulosti a zkoumají, kde se všechny tyto inovace vzaly.
Je to historie dlouhá přes čtyřicet let a obsahuje tolik zajímavých zákoutí - která se dnes navíc dají jednoduše probádat s pomocí internetu. Každý, kdo dnes dělá hudbu, je tímto vývojem nějak ovlivněn; nelze se tomu bránit. Hudební historie je neustálý vývoj, v němž se věci z minulosti zhodnocují novým způsobem. O kreativitu bych se vůbec nebál.
