Glosa - Nepsaným zaklínadlem Colours of Ostrava bylo v posledních letech sousloví odvážný program. Ročník 2013 zašel v tomto ohledu prozatím nejdál. Jako hlavní hvězdy totiž postavil kapely, jejichž tvorba má daleko do pojetí festivalu jakožto akce, kam se lidé jedou v první řadě bezhlavě bavit.
Pojďme si to projít popořadě. Čtvrtek - post rockoví Sigur Rós. Pátek - romantický písničkář Damien Rice, downtempo elektronika Bonobo a spektakulární epická show Woodkid. Sobota - experimentální pop The Knife a intimní písničkářství The xx. Neděle - poťouchlé romantické písničky Devendry Banharta a showman s klavírem Jamie Cullum.
Ano, je to hodně nesourodá směs. Obzvlášť když to všechno proložíme domácími stálicemi typu Wanastowi Vjecy, Pražský výběr nebo Tata Bojs.
Ostravský festival jako by vůbec nehleděl na dramaturgickou soudržnost a oproti loňským ročníkům s jednou dvěma jasnými mucholapkami (Alanis Morissette, Bobby McFerrin) rozhodil sítě do větší šířky. Pokud máte raději přirovnání k odstínům, bylo letošním Colours úplně jedno, kam na paletě namáčí svůj štětec. A ze zajímavých barev namíchal poměrně bizarní obraz.
Před detailnějším pohledem na něj ale musíme podotknout, že dorazilo zhruba 33 tisíc lidí. Všežravá strategie s patinou lehké alternativy tak zafungovala vůbec nejlépe v historii.
Řez otevřeným publikem
O publiku na Colours se často říká, že je velmi otevřené. Ani mě nenapadlo, jak doslovný bude tento předsudek při koncertě The Knife. V průběhu jejich vystoupení jste totiž mohli projít až do prvních řad, aniž byste se museli jakkoliv probíjet.
Velkou část jich vyplašil už hysterický uvaděč v upnutém retro oblečku, který extaticky burcoval publikum k tanci. Když na pódium vešel ansámbl ve flitrovaných kněžských kápích a spustil na perkuse, do různých tvarů i odstínů nafouknuté rumba koule a další fantaskní nástroje, už bylo docela volno. A následný přechod k secvičenému tanečnímu číslu, opět v kostýmech připomínajících variaci na Cvičme v rytme, už byl pro mnohé poslední kapkou.
Kromě tanečníků už po větší část vystoupení nikdo jiný na pódiu nebyl. Na tribální techno rytmy poslední desky Shaking the Habitual se tančilo, na pódiu i pod ním.
The Knife se tím vtipně vypořádali s diváckými očekáváními i konceptem velké hudební show. Tu nabídli, ale takřka konstantním playbackem ukázali, že přímo živá tvorba hudby na pódiu už není nijak důležitá. Aerobní rozcvičku na startu s hopsavou retro elektronikou v pozadí si zase můžeme vyložit jako okázalé plivnutí do obličeje těm, kdo byli zvědaví na synth-popové hity přelomové, deset let staré desky Deep Cuts. Samozřejmě se jich nedočkali.
Hudební performance vyžadovala aktivní zapojení publika, ať už kvůli tanci, nebo pro uvažování o sledovaném. A zde se ukázalo, že masy pořád mnohem radši poslouchají sympatické, na první poslech přístupné písničky bez výraznějších uměleckých ambicí.
Sbírka skvělých koncertů
Většina dnešních masových festivalů stojí na drobných dramaturgických liniích, jimiž se snaží oslovit různé cílové skupiny a tím přilákat maximální počet lidí. V průběhu dne zásobuje postupným přísunem hudební produkce tak, aby návštěvníci mohli přecházet mezi plus minus podobnými koncerty a nemusel je znepokojovat vpád nežádoucích elementů.
Ostravský festival se takovému zaběhlému postupu vymyká. Výraznější prostor na něm má snad jen world music. Postupně si své místo hledá i jazz, případně snaha objevovat a vyzdvihovat zajímavé, především domácí interprety.
Nicméně má to i svou stinnou stránku. V okamžiku, kdy nemáte zarputilou potřebu přecházet z jednoho hudebního světa do druhého, se vám program velmi omezí takřka výhradně do večerních a nočních hodin. A mezi nimi jsem těžko hledal jakékoliv paralely v rámci jednotlivých dní. Jakkoliv byla vystoupení Sigur Rós, Bonobo, Woodkid nebo The xx povedená, nebylo nic, co by je jakkoliv rozvíjelo nebo doplňovalo.
Dostavil se brutální střih a nutnost přepnout na jiný koncert, případně utéct z areálu. A neustálé opakování tohoto procesu začalo být během čtyř dní trochu otravné.
Každá barva sama za sebe
Vraťme se na znovu k nejčastějšímu sousloví používanému v souvislosti s ostravským festivalem. Odvážný program. Pokud o něčem takovém lze v souvislosti s Colours mluvit, rozhodně ne o tom, že stojí v první řadě na vystoupení hudebních projektů bořících běžné konvence hudební produkce. Mnohem víc je odvážný v tom, jak rozdílné hudební světy je schopen stavit vedle sebe.
Žánrové škatulky se ve třetím tisíciletí rozpadly a vše se může kombinovat se vším. V době masivního nárůstu hudební produkce dostává kurátorství festivalů a hudebních promotérů větší váhu než kdy dřív. Spoléhání na několik velkých jmen už se naštěstí stává minulostí. Colours 2013 nicméně zůstaly na půl cesty mezi oběma přístupy.
Festival mezi českými masovými přehlídkami opět nemá konkurenci. Vybral si za headlinery interprety, jejichž produkce není primárně cílena na stoupání v žebříčcích poslechovosti a jejichž tvorba dodnes v hudebním světě rezonuje.
Nikdo z nich nezklamal. Spíš naopak.
The xx úspěšně šířili intimitu a světelné paprsky i pod otevřeným nebem. Táhlé gradující kompozice Sigur Rós také neunikaly do prázdna nekonečného prostoru. Damien Rice pouze s kytarou a na okamžik hostující Markétou Irglovou navodil komorní atmosféru i před desetitisíci přihlížejících.
Každého z nich ale v programu obestřela smutná samota. Je skvělé, že Colours tato jména přivážejí. Absence dramaturgické práce s nimi z nich však spíš dělá balíček jednotlivých, oproti klubovému dění lehce zkrácených koncertů.
