Recenze - The xx prorazili jako tichošlápci dnešního hudebního průmyslu. Jejich křehké, minimalistické melodie nemají nic společného se středním proudem pro běžnou radiovou produkci a raději než s bombastickým zvukem pracují s tichými plochami.
Jít na první velký koncert The xx v Česku tak s sebou neslo určité obavy. Zůstanou intimní písně před velkým sálem Lucerny stále stejně bezbranné? A jak se nenápadné popěvky budou vyjímat před masou publika?
Čtěte také
The xx jdou proti zvukovému obžerství popu i na Coexist
Když mladá trojice nastoupila na pódium s kouskem Try, dost dobře vyšel najevo rozpor, s nímž se The xx museli další hodinu a půl potýkat. S první skladbou večera dorazilo fyzické basové pnutí, které si s kvílivou kytarou v sále místo opravdu hledat nemuselo, ale jakmile došlo na tišší, decentně vybrnkávané pasáže, kapela zůstala schovaná v mlze a slovo přebral hlasitý euforický dav. A pod jeho hlasitostí křehkost pochopitelně mizela. A schovaná v mlze berme doslovně.
Už od začátku se na éterickém duchu živých The xx výrazně podílela vypiplaná práce se světlem. Jemnou mlhu na pódiu zadní reflektory prosvětlovaly tak, že se z ní v úvodní skladbě místy pouze vynořovaly siluety a samozřejmě zvuk.
V následující Heart Skipped a Beat zase ostrá světla probleskovala společně s dunivým kick drum beatem. Pokud jste nestáli příliš od daleko pódia, byla to natolik těkavá a oslňující podívaná, že jste museli uhýbat pohledem nebo přivírat oči.
Kdyby nějaká kapela takový koncept plně rozpracovala, mohla by vytvořit poměrně unikátní podívanou. Jak totiž lidi donutit, aby si všímali především hudby a aby se na ní každý soustředil samostatně? Více než efektivní cestou zřejmě je vyřadit divákům vizuální vnímání.
Prchlivý house v plném domě
The xx je vlastní minimalistická estetika - při skládání, prezentaci, v promo materiálech. Skromnými introverty zůstali i na pódiu Lucerny. K publiku téměř nepromlouvali. Poprvé se tak stalo, když Oliver Sim uvedl nepříliš známou skladbu Reconsider z B strany desky Coexist slovy: „Nic si z toho nedělejte, pokud ji neznáte." Podruhé šlo o poděkování v samotném závěru.
Bylo by ale nemístné vytvářet dojem, že se The xx při živém hraní stylizují do role trojice davem utlačovaných introvertů s kouzelnými světly v zádech. Tohle zdání může ostatně budí právě jen přenos kontextu písní do živého prostředí, což ale v žádném případě nemá vliv na výkon kapely. Kolem domácího poslechu se snadno rozprostře romantický opar, když kontakt probíhá ve dvojici posluchač-hudba. S rostoucím počtem lidí zapojujících se do takového styku intimita logicky odpadá.
Ale fanouškům určitě nejde vytýkat snahu hlasitě vyjádřit svou náklonnost, jakkoliv bizarně zní například společný popěvek typu „My heart is beating in a different way" („Mé srdce bije jinak"), ať už ve vztahu k vystupujícím nebo doprovodu drahých poloviček.
Naštěstí ale trojice dokáže studiové dýchánky na pódiu oživit, aniž by přitom prošla zásadní transformací. Přechody mezi skladbami několikrát zaplnil Jamie Smith minimal housovými vložkami. Taneční rytmus se zdržel pokaždé jen na chvíli a než se ho lidé dokázali chytit, prchlivě odešel a zůstalo po něm kouzlo nevyřčeného. Rozeklaná kytarová gradace a rostoucí zvuková intenzita v Infinity kapelu jemně posouvala směrem k (post)rockovým hvězdám.
Nehledě na to, že Islands s hitovými náznaky dokáže obstát sama o sobě a v Crystalized se dav chytl pouze při refrénech, aby ve slokách naslouchal příjemným šeptandám Olivera Sima a Romy Madley Croftové.
Povinný přídavek The xx zachytil ještě v další poloze. Protažené instrumentální Intro překvapilo nečekaně intenzivními údery a asi jako jediné nabídlo větší prostor pro příjemné vlnění do jinak decentních melodií.
Pokud by podobně Jamie Smith režíroval i vystoupení na Colours of Ostrava, ani bych se nebál mnohatisícového davu, s nímž už ostatně The xx mají velmi dobré zkušenosti.
The xx, Praha, Lucerna, 16. května 2013.