Glosář – Trent Reznor v posledních letech nepůsobí jako člověk se zcela jasnou vizí. S Nine Inch Nails se chvíli pokoušel prokopávat cesty nezávislému vydávání, aby domovskou kapelu po dvou deskách pohřbil a zařekl se, že už nikdy její jméno nepoužije.
Společně s Atticem Rossem stvořil dva úspěšné filmové soundtracky, ale bylo to na objednávku perfekcionistického režiséra Davida Finchera (Sociální síť, Muži, kteří nenávidí ženy).
Technicistní obsesi měl mezitím živit projekt How to Destroy Angels, v němž se Reznor potkal právě s Rossem, manželkou Mariqueen a grafikem Robem Sheridanem. Po dvou vydaných EP nicméně vzkřísil Nine Inch Nails a regulérní deska nového projektu vyšla ve stínu velkolepého návratu.
Možná je to nakonec dobře, jakkoliv sestava na nahrávce Welcome Oblivion začne skvěle. Ve zhruba jeden a půl minutovém otvíráku Wake Up se na jednoduchý beat začne lepit táhlá vrstva digitálně přesycených synťáků a glitchových efektů. Slova udušená industriální dekou souzní s pocity člověka tápajícího ve světě strojů, a když jemný ženský hlas vyvstane nahoru, už se jen svůdně obtáčí kolem soudržné hudební masy.
V práci s atmosférou byl Reznor vždy silný. Pouhým pohráváním si s hlasitostí jednotlivých zvuků a budováním hlukových stěn pořád dokáže vyvolat fyzické mrazení v zádech. Filmové projekty mu postprodukční schopnosti možná prohloubily, ale také se zautomatizovaly. Zvukovou gradací teď končí většina skladeb, dokonce včetně akustické vložky Ice Age.
Na rozdíl od té otevírající, hlas exotické družky industriálního veterána se s vývojem dalších už mnohokrát neprotne. Povětšinou Marqueen připomíná puberťačku vylekanou neznámým okolím, která se s pocity strachu vyrovnává hlasitým křikem. Její vokál se úspěšně napojí leda v hladkých trip hopových partech (sloky Strings and Attractors) coby předvoj k Reznorovu sytému vyprávění (Keep It Together) nebo při studiových hrátkách, kdy se hlasy obou rozsekají, zpožďují a jejich kousky nahodile proskakují jeden skrz druhý (hitová Too Late, All Gone).
Mezi novináři z tištěných médií s oblibou koluje pořekadlo: „Web (a regionální přílohy) snese všechno.“ Welcome Oblivion sice vyšlo u vydavatelského koncernu Columbia Records, zároveň je však k dispozici zdarma na soundcloudovém profilu projektu a právě tam je jeho místo, pokud bychom se drželi přísloví. Snad to tak udělá i Reznor a pro další, pravděpodobně výhradně fyzické, Nine Inch Nails vypracuje nosnější a méně schematický materiál.
How to Destroy Angels – Welcome Oblivion (Columbia,2013)
| Devendra Banhart – Mala (Nonesuch) |
Když se v rozhovoru pro internetovou televizi Freshmilk.tv Devendry Banharta zeptali, jak by popsal své, v pořadí už osmé, studiové album Mala, odpověděl, že vůbec neví a ať se s tím vypořádají lidé za kamerou, tedy hudební novináři. Dost dobře to konvenuje odzbrojující nekomplikovanosti láskyplných, převážně akustických hippie folkových písniček i na aktuální nahrávce, které budou živě ke slyšení v létě na festivalu Colours of Ostrava.
Pro příklad – v melancholické baladě Daniel se zasněně vzpomíná na jednovečerní románek, v němž k setkání došlo v řadě při čekání na koncert Suede. Kytara opakuje stále stejnou melodii, basa si vystačí se třemi tóny a decentní bicí unyle přitakávají. Skladba pojatá jako mikrohistorka s prostým záznamem pocitů je sestavená z holých vět, není to složitý myšlenkový konstrukt pracující s etalony romantické vize světa. A i kdyby ano, dokáže ho Banhart vrtkavým vyšším hláskem dojemného snílka přesvědčivě prodat.
O americko-venezuelském muzikantovi se dnes referuje coby o přední osobnosti amerického nezávislého písničkářství druhé dekády. Jako o jedné z ikon generace, pro kterou je zcela přijatelné být trochu divný a vytahovat hudební relikvie.
Takovému vnímání teď přilívá hned několikrát. V songu Für Hildegard von Bingen oslavuje středověkou feministku a hudební skladatelku, která v popsaném alternativním světě utekla z kláštera, aby se stala VJkou na MTV. Ležérní dialog bývalých milenců Your Fine Petty Duck, kde písničkáře doplňuje hlas jeho snoubenky Any Kraš, zase v závěru bezdůvodně přejde do němčiny a naivního synth-popu. Nahrávalo se na půjčeném starém vybavení, jímž údajně prošla spousta archaického rapu. Ozvěna dalekých krajin se pak nese i přepínáním do španělštiny, nicméně to je Banhartův dlouhodobý trademark.
Ostatně, ve výrazu písničkář nic výrazného nezměnil. Nesmělé dotyky elektroniky se objevují už od dob Niño Rojo, jenom jednodušší aranže ho posunuly blíž současné reinkarnaci volnomyšlenkářského seladona šedesátých let. Hloupoučce a takřka neustále mluví o lásce, místo akcentování srdečních hodnot ale dojímá lakoničností a pesimistickým přístupem. Bezhlavé poblouznění nemá místo, v něj výjevy v textech latentně doufají a odráží se k nim třeba od předchozí samoty (Won’t You Come Over). V době zrovnoprávnění mužské citlivosti je to skvěle padnoucí deska.
Devendra Banhart – Mala (Nonesuch,2013)
| Black Rebel Motorcycle Club – Specter at the Feast (Abstract Dragon) |
Frontman Robert Levon Been v srpnu 2010 přišel o otce Michaela na belgickém festivalu Pukkelpop. Zemřel tam na infarkt. Byl zvukařem a neoficiálním čtvrtým členem Black Rebel Motorcycle Club (BRMC). Proto mu američtí rockeři věnovali šestou řadovku Specter at the Feast. K padlým, byť hudebním stylům, se kapela odvolává od počátků kariéry a i tentokrát je, společně se svým blízkým, mnohem více oslavuje, než aby se snažila o kříšení.
Žádné ideové vymezení si losangeleská trojice nedala – už se nesnažila držet jedné linie, jako tomu bylo na nejvýraznější položce v diskografii Baby 81 s garážovým revivalem – prý chtěla nahrát vyváženou desku.
Kousek ve středním tempu s přebuzenou kytarou (Fire Walker) se tak střídá s reminiscencemi na britpop (Let the Day Begin), blues rock (Hate the Taste) nebo psychedelii konce šedesátých let (Some Kind of Ghost). Texty zůstávají v obecné rovině podle mustru rockových balad, viz melancholicky romantická Lullaby, která pojednává o nejasné pozitivní entitě a může směřovat k jakékoliv osobě. S dvojblokem Rival a Teenage Disease by se BRMC zase neztratili mezi stoner rockem první poloviny devadesátek a kapelami Kyuss, Clutch nebo Fu Manchu.
BRMC ctí konvence a obvykle jim stačí schéma sloka-refrén (2x), bridge a ještě jednou sloka-refrén směrem k hutnějšímu závěru. Poplatně étosu se staví vůči nekonkretizovanému většinovému názoru („Radši bych zemřel, než abych žil jako vy,“ v Teenage Disease), ale jenom se proklikávají a nahodile proskakují volně dostupné kytarové dějiny.
Skromného cíle v podobě solidního materiálu dosáhli. Těžko však hledám důvody, proč si výsledek pouštět. Potřebu hledání staromilských ostrůvků v záplavě současné hudební produkce dost dobře naplňují přežívající. A snad ještě víc je těch znovuzrozených.
Black Rebel Motorcycle Club – Specter at the Feast (Abstract Dragon, 2013)
