Praha - O mnoha kapelách se píše, že je div, že se dožily dnešních dní. U Butthole Surfers je zázrak, že se vůbec dokázali dostat skrz osmdesátá léta. O to větší zvědavost vzbuzuje jejich comebackové turné v původní sestavě, na něž je loni vytáhli organizátoři festivalu ATP. Průkopníci alternativní vystoupí ve středu v Divadle Archa spolu s newyorskými hlukovými experimentátory Black Dice.
Butthole Surfers jsou typickým výkvětem undergroundu, který vznikal ve Spojených státech během utažené Reaganovy administrativy. Jako jiné kapely i oni představovali extrém.
„Zatímco mnoho kapel zkoušelo vyjádřit šílenství tím, že skládaly šílenou hudbu, Butthole Surfers dovolili své nespoutané perverzitě, aby jejich hudbu zcela rozebrala," popisuje spolek vedený zpěvákem Gibby Haynesem a kytaristou Paulem Learym hudební novinář Michael Azerrad v knize Our Band Could Be Your Life.
Show texaských psychedeliků totiž kromě totálně dekonstruované struktury písní vždy zahrnovala dadaistické texty se zálibou ve fekáliích, strobo-efekty, bizarní masky, zpěv skrz megafon, projekce nejodpornějších filmů, ale i Charlieho andílků, urážky publika, intoxikaci, popáleniny a ve finále i nahou groupie, s níž Gibby provozoval na pódiu skoro vše od rvačky po prstování.
Stali se buranskou legendou, nájezdníky, kteří dokázali vyděsit i newyorské guru Sonic Youth, kteří ve svém arty postoji nedokázali pochopit, že někdo může žít tak agresivně i mimo stage.
Po divokých osmdesátých letech se Butthole Surfers stali předvojem pro mainstreamový průlom reprezentovaný Nirvanou. Ostatně, když se Kurt Cobain pár dnů před svou smrtí potkal s Gibby Haynesem v Los Angeles na odvykací kúře, svěřil se mu, že příští (nikdy nerealizovanou) desku Nirvany by chtěl točit ve stylu Butthole Surfers - tedy s využitím samplů a naprosto bez respektu ke klasické písňové stavbě.
První MTV hit a výsledek spolupráce s velkým vydavatelstvím Butthole Surfers přinesla coververze Donovanovy folkárny Hurdy Gurdy Man s totálně zkresleným Haynesovým vokálem, který zněl jako z telefonu, jemuž vypadává signál.
Následující album Independent Worm Salloon (1993) kapele produkoval John Paul Jones z Led Zeppelin, což jen potvrzuje jasnou psychedelickou návaznost. Největší komerční úspěch následoval s o tři roky starší Electriclarryland (parodie na název třetího Hendrixova alba), jehož titulní singl rap-tripový Pepper dokonce vylétl na první příčku Billboard Modern Rock Tracks.
Butthole Surfers tu dokázali vyhmátnout spojitost mezi skomírající kytarovou scénou a v tu dobu progresivním trip-hopem. Kapela si nicméně stále udržovala hudební pojítko s psychedelickými úleťáky, jako byl Captain Beefheart, zatímco koncerty připomínaly happeningy Andy Warhola nebo rané multimediální výstřelky Pink Floyd.
Na otázku, jestli Butthole Surfers tedy patří k nějaké tradici, odpověděl kytarista Paul Leary: „Jo, to jo. Nejspíš to bude tradice braní LSD."
Návrat Butthole Surfers na pódia v roce 2009 s sebou sice už nenese destruktivní napětí raných let, jestli kapela bude vůbec schopná svůj set dohrát, kdo ze členů se svlékne do naha a jestli Gibby nezkolabuje otravou alkoholem.
Ale pořád tu zůstává brutálně kreativní radikalita, s kterou přistupují k popkulturním postupům.
