Recenze - Když se před pár týdny podařilo vědcům v monstrózním urychlovači částic CERN setkání dvou protonových paprsků, přibližovali světu jedinečnost tohoto úspěchu jednoduchým příměrem: "Je to jako vypálit z obou břehů Atlantiku jehly tak, aby se v polovině cesty srazily."
S eponymním debutem Broken Bells je to podobné. Na jedné straně uhrančivý, do mnoha poloh variovatelný hlas Jamese Mercera z intimně snových amerických The Shins, z druhé strany putuje paprsek génia, která si říká Danger Mouse.
Uvedl se svéráznou mash-up předělávkou Beatles, mišmašem The Grey album, produkoval druhou desku Gorillaz a mimo jiné díky jeho producentskému citu natočil před dvěma lety Beck desku Modern Guilt, jedno z nejlepších alb jeho beztak velkolepé kariéry.
Mercer a Danger Mouse se setkali před více než pěti lety na festivalu v Dánsku a trvalo to ještě pár let, než se spolu zavřeli do studia. Podle rozhovoru pro NME první hodinu jen tak oťukávali všemožné syntezátory a nástroje; shodli se, že nebudou nic samplovat, že si dají pevnou pracovní dobu a že každý disponuje právem veta. Na konci procesu je jedna z nejlepších desek minimálně letošního roku.
Stejně jako je setkání dvou jehel nad Atlantikem dechberoucí představou, je podobným dobrodružstvím prodchnuto i tohle album. A stejně jako je těžko pochopitelné, jak to zařídit, aby se jehly setkaly, je těžké slovy a termíny vyjádřit nepolapitelný půvab snové, nezřetelně zamlžené, a přitom přímočaře hitové nahrávky.
Rozpitváno technicky a formálně, Broken Bells by šlo popsat jako psychedelií šmrncnutý kytarový pop; v nahrávce se tu vedle sebe objevují citace a reminiscence Bowieho, Air, Gorillaz, Fleet Foxes, Soft Cell nebo Bee Gees. V Mongrell Heart na nás dýchne atmosféra starých westernů, v The Mall and Misery před očima v mlžném oparu vyvstanou kontury nové vlny raných osmdesátek. Škatulek a jmen, jejichž tvorbu nechávají Broken Bells ve své hudbě rezonovat, by šlo vyjmenovat na desítky.
Fanoušci The Shins zde samozřejmě pořád poměrně zřetelně uslyší svou oblíbenou kapelu, stejně tak je těžko přeslechnutelný rukopis Danger Mouse, který jednou připomene své angažmá u Gorillaz (Ghost Inside) a jindy k dobru přihodí reminiscenci na vzpomínanou spolupráci s Beckem (Sailing To Nowhere).
Nicméně žádný seznam jmen nás nepřiblíží k podstatě křehkého, ale ve výsledku robustně samozřejmého kouzla Broken Bells. Jeho podstata útočí nejprve na emoce; později nechá zapojit mozek, který ale stěží dokáže rozklíčovat, co se to právě stalo.
Ano, každý primární útok na emoce a pudy je z podstaty vypočítavý, nicméně tentokrát se to děje s grácií, bez podlézání a kompromisů. Důmyslně vystavěné skladby jako Citizen nebo Your Head Is On Fire v sobě mají až cosi jako až vánoční nasládlost, jenže z každého taktu je cítit, že to nebyl snadný cíl, ale spíše příjemná cesta, která posluchače zavede kamsi, kde náznak kýče ztrácí původní banalitu.
Album stejně dobře definuje melancholie i euforie. Může být bráno za experiment stejně jako za jednoduše zkousnutelný pop. Kdo kdy složil nějaký podobně neuchopitelný hit; na první poslech chytlavý, s každým dalším poslechem ještě nakažlivější, přitom stále mnohovrstevnatější a překvapivější zážitek?
Hrany protikladů dokáží Broken Bells zjemnit charismatickou aurou. Jako by se všechny ty protichůdné motivy, citace a formální škatulky setkaly v neopakovatelné harmonii, kterou nelze dopředu naplánovat ani zpětně popsat.
V tomto smyslu Broken Bells poměrně přesně vystihují ducha doby. Pryč jsou časy, kdy se emoce "v lepší hudbě" schovávaly za formální a zvukové experimenty. Naopak, ze všech těch dekonstruovaných a následně do nových syntéz pospojovaných útvarů mohou city až nakažlivě tryskat.
A možná právě ona "přiznaná naivita" a bezprostřednost bez předsudků drží pohromadě všechny ty protichůdné energie kumulující na albu. Až vývoj ale ukáže, jestli jsou Broken Bells "jen" milou anomálií, nebo symptomem stále sílícího pocitu, jenž rezonuje hudební scénou.
Hudebníci se rádi vymezují vůči kritice bagatelizujícím "psát o hudbě je jako tančit o architektuře". Není mnoho desek, u kterých musí recenzent přiznat "Ano, tohle je nepopsatelné" a nechat se ohromit pocitem, že je v lidských možnostech zařídit, aby se nad Atlantikem střetly dvě jehly.
Broken Bells: Broken Bells. CD, 36 minut. Vydala firma Columbia/Sony BMG, 2010.
