Rozhovor - Kmotr všech vousatých amerických písničkářů a anti-folkové vlny, persona s enormním autorským přetlakem konečně dorazí zadrnkat i do Prahy.
Bonnie "Prince" Billy (vlastním jménem Will Oldham, ročník 1970) vystoupí v pondělí 23. června v pražském Lucerna Music Baru v rámci turné k novému albu Lie Down in the Light, jehož pořadové číslo v diskografii snad ani nejde spočítat.
Oldham totiž s punkerskou vervou chrlí jedno album za druhým a příliš se nezatěžuje kontinuitou. Začátek 90. let ho zastihl pod hlavičkou Palace Music, pak chvíli vydával jako Oldham a soumrak milénia už patřil Bonniemu "Prince" Billymu.
Chrličskou praxi ilustruje i obdiv ústřední postavy americké nezávislé scény Stevea Albiniho, který Oldhama ctí právě pro jeho spontánnost: „On vůbec nezkouší… Lidi, s nimiž chce nahrávat, si vybírá záměrně až krátce před session! Úmyslně staví hudbu do konstantního rizika, kde předem není nic dáno."
V tom všem fofru ještě stačil spolupracovat na písních s tak rozmanitými osobnostmi, jako byl Johnny Cash, Björk nebo písničkářka Scout Niblett. Nehledě na příležitostnou filmovou kariéru, kde nad zbytek ční jeho přátelství s režisérem Harmony Korinem (Kids, Gummo).
V jednom starém interview jsem četl, že jsi Prahu navštívil již před válkou v Perském zálivu. To je víc než 15 let, jaké jsou tvoje vzpomínky?
Bylo to na přelomu podzimu a zimy, pamatuju si, že jsem si u vás dával večeři k Díkuvzdání. Původně jsem Prahou jen projížděl, když jsem se zkoušel dostat do Moskvy, ale nakonec jsem pár dní zůstal. Pamatuji si dixielandovou kapelu, která hrála na ulici, byli to starší chlápci a vypadali jak somráci. Taky jsem viděl nějakou country kapelu. Česká televize pravidelně dávala filmy s Shirley Temple. Jedno úterý jsem ho vynechal a druhý den jsem si všimnul, že lidé na mě na ulici nějak podezřele koukají. Pak jsem zjistil, že místo filmu s Shirley Temple dávali film, v němž jsem hrál malou roli.
Bonnie "Prince" Billy - Cursed Sleep
Neustále cestuješ a žil jsi na mnoha různých místech v USA. V Baltimoru, New Yorku, Iowě. Existuje nějaké místo nebo město, které má pro tebe zvláštní význam nebo ho pokládáš za domov?
Fascinuje mě spousta míst. Istanbul, Skotsko, Los Angeles, Chicago, Louisville, jižní Maine, Itálie, Austrálie. Většina lidí zakládá komunity někde za rohem. Moje místo je po celém světě. Vážně.
V mnoha ohledech je to spojené se stereotypem písničkáře. Máš pocit, že je pro něj nezbytné hýbat se od města k městu? A nebo jen ty sám nemáš vůli posedět, musíš stále těkat?
To je něco, o čem jsem nedávno přemýšlel. Když jsem byl dítě, tak jsem často z bizarních i náhodných důvodů střídal jednu školu za druhou. Postupně to ve mně vytvořilo permanentní odstup a závislost na pohybu. A pro skládání i zpívání je tahle vnímavost prospěšná.
Tvoje diskografie je obrovská, vydal jsi spoustu alb pod různými pseudonymy. Vypadá to, jakobys měl nutkání tvořit. Copak nemáš tendenci hlídat se nebo filtrovat nápady? Stává se ti, že zpětně lituješ některých desek?
Ano, mám neustálé nutkání tvořit. To je moje charakteristika. Nechápu, jak může autor nebo performer strávit rok připravováním desky, a pak ji dva nebo tři roky propagovat. Ale já nejsem promotér. Vždycky jsem se snažil udělat to nejlepší, co v danou chvíli šlo. A i když nějaké svoje staré desky už nemiluji tolik jako předtím, jiní je mají rádi pořád. Jsou zamrzlé a vždy budou záznamem dané doby se všemi emocemi a činy, které jsem zachytil, aby z nich ostatní mohli těžit a nechat se jimi inspirovat.
Natočil jsi také dost coververzí. Zajímají mě především ty od R. Kellyho a Mariah Carey. Obě jsou od mainstreamových patetických interpretů, ale ty jsi k nim přistoupil velice vážným a pokorným způsobem. Jeden by čekal, že starý punkáč jako ty si s nimi bude pohrávat s větší ironií. Je pro tebe mainstremový pop něčím přitažlivý?
Všichni sdílíme nějaké pocity a hudba je pro mě způsobem, jak se k tomu, co sdílíme, přiblížit. Většina lidí nemá přístup k undergroundové nebo nezávislé hudbě, ale stále potřebují nějak živit svůj neklid, rebelii nebo radost. A dokonce i v hudbě, kterou hraje většina rádií, se dá najít jisté zrnko komplexnosti. Nemám rád všechno, čím nás rádia krmí, ale když objevím aspoň něco, co mě osloví, nalepím se na to jako na ukazatel něčeho, co bych mohl mít společného s lidmi, od nichž se normálně cítím až nebezpečně odcizený.
V určitém ohledu jsi považován za kmotra současné populární vlny písničkářů. Vídáš kolem sebe mnoho následovníků nebo plagiátorů?
Nedávno jsem se pár měsíců zdržoval v Kalifornii a slyšel jsem několik kapel, které mi přišly přesně ovlivněné Kylem Fieldem, ale nikdy jsem neslyšel hudbu, která by vycházela z toho, co dělám. Pokud tomu tak je, chtěl bych z ní mít tantiémy. Ale vlastně sním o tom, že ovlivním matky a otce, prezidenty a malíře - a tady už neexistuje žádný způsob, jak to vystopovat.
Glen Hansard, který s Markétou Irglovou vyhrál letos Oscara za nejlepší filmovou píseň, tě často zmiňuje jako inspiraci nebo vzor. Viděl jsi Once? Pokládáš jej za úspěch alternativní hudby, nebo kýčovitý výprodej?
Určitě to není výprodej. Jenom způsob, jak o sobě nechat slyšet. Ale ten film jsem neviděl, jen mi připadá jako pěkná historka, že se tihle dva muzikanti potkali a líbají se doopravdy i ve skutečném životě.
Tvůj přítel, režisér Harmony Korine tě seznámil s Björk, které jsi následně i předskakoval. Jak reagovalo publikum?
Na tom nezáleží. Stále mě potkávají lidé na ulicích v různých městech a říkají, jak mě viděli hrát před Björk a že můj set odzívli. Ale já se o publikum příliš nezajímal, věděl jsem, že přijdou na Björk... tečka. Já jsem se na tu šňůru vydal proto, abych mohl sledovat každý večer její koncert a také okouknout, jak se dělá turné, jak koncert, jak se pracuje s teamem. Ona je posedlá detaily, věnuje se všemu s velkou pozorností. Řeknu ti, hráli jsme v Hollywood Bowl, což byl koncert, během něhož na mě publikum bučelo. Hned poté za mnou přiběhl manažer turné, kterého poslala Björk, aby si se mnou promluvil a uklidnil mě; bála se, že budu naštvaný nebo zničený reakcí publika. Ale rozumíš, já si právě zahrál v Hollywood Bowl! A byla to úžasná noc a dostal jsem zaplaceno. Byl jsem šťasnej jak blecha.
Jsi známý jako velký fanoušek Dinosaur Jr. a hudebního undergroundu 80. let - kapel jako The Replacements nebo Hüsker Dü. Nemáš pocit, že se něco z tehdejšího ducha vrací? Přinejmenším Dinosaur Jr. zase hrají...
Dinosaur Jr. byli ještě Dinosaur, když jsem je poprvé slyšel. V 80. letech byli úžasní, viděl jsem je třikrát, a prý jsou dobří i teď. Rád bych je viděl. Nejsem si jistý, že se vrací ten duch, ale sleduji, že internet vrátil sílu nezávislému publiku i nezávislým hudebníkům. O co šlo v osmdesátých letech, byl naprostý rozkol mezi publikem a tím, co nabízela mainstreamová hudební vydavatelství. Když tomu došlo, nezbývalo než hledat si svou novou cestu malých labelů; a to se taky stalo. Nyní jsou ale tito lidé - jako já - staří a děcka mezitím získala ten nejlepší distribuční systém v dějinách.
