Praha - Když se řekne Bobby McFerrin, okamžitě se vybaví známý rytmus a slova Don't Worry Be Happy, jeden z největších hitů všech dob a omluvenka osmdesátkových hitparád.
Je to představa logická, nespravedlivá a pochopitelná. O tom svědčí i tato pozvánka na McFerrinovy čtvrteční a páteční koncerty v pražském Kongresovém centru.
Za Don't Worry Be Happy může leták pochybného obchodníka s duchovnem Mehera Baby. Kdyby si ho tehdy McFerrin náhodou nevšiml, dodnes možná hraje jen v jazzových klubech. I bez něj by byl geniálním hudebníkem, ale určitě by o něm nevědělo tolik lidí.
Jak je to ve skutečnosti jednoduché, řekne si každý, když tu jeho píseň či možná spíš hříčku slyší. Stačí si přeložit název alba, na kterém se píseň poprvé objevila - Simply Pleasures z roku 1988.
Nejspíš ani autor tehdy netušil, že se z popěvku, který ironizuje obchod s duchovním štěstím a stabilitou, stane popová atomovka. Tehdy song jako první a capella zpívaná věc stanul na vrcholku amerického žebříčku.
McFerrinovi přinesl nejen dvě Grammy, ale i peníze; jinak bychom se dnes asi těžko bavili o než dvaceti milionech prodaných alb. Co je ale nejdůležitější, zařídil mu neuvěřitelnou uměleckou svobodu, aby porušoval představu, že je "one hit wonder" - která bezpochyby stojí i za tím, jak rychle se první pražský koncert vyprodal.
Natočil patnáct sólových alb, posčítal neuvěřitelné množství různých spoluprací, hostování a dalších fúzí. Trochu se zapomíná, že už před Don't Worry měl doma pět gramofonků.
Od počátku 90. let také milovník Mozarta diriguje světové orchestry, zpívá i instrumentální party s japonským cellistou Yo Yo Mou, vystupuje s vlastním vokálním souborem Voicestra. Letos má také turné s Chickem Coreou a Jackem DeJohnettem.
Vypočítávat, kdo všechno z hudebních hvězd s ním spolupracoval, je v internetovém věku zbytečné; stejně jako opakovat fakt, že nepotřebuje skupinu a vystačí si ze zvuky, které vydává jeho tělo.
Ostatně už před téměř čtvrtstoletím to řekl na svém druhém albu The Voice. Píseň Jsem svůj vlastní walkman (pro mladší ročníky Jsem svůj vlastní iPod) je jasným manifestem.
A ještě před ní je další příznačný track, El Brujo, Čaroděj. A to je možná i nejvhodnější titul. I když v době Paola Coelha je samozřejmě velmi svůdné i ošidné napsat, že duchovně vyrovnaný zpěvák nabízí já-přesahující zážitek.
Stejně jako citovat názor francouzské muzikoložky, že jako lidské bytosti jsou tvořeni vlastní pamětí, jejíž součástí je také paměť našich rodičů a předků. A ta k nám může proniknout skrze určité formy meditace a relaxace - nebo právě zpěv.
Syn operních zpěváků s rozsahem čtyř oktáv propojuje umění s lidovým přístupem k publiku a přesvědčil několik miliónů lidí, že jazz je vlastně popová hudba. Ovšem mluvit o žánrech v souvislosti s McFerrinem je nonsens.
Setkání s ním nejsou zdaleka tak častá, jak by se mohlo zdát. Letošní turné Back Home čítá deset zastávek, Praze patří hned dvě z nich.
Na první koncert ve čtvrtek si pozval Dana Bártu, Clarinet Factory a chlapecký sbor Boni Pueri; o den později mu budou sekundovat Ridina Ahmed a duo Tara Fuki.
