Recenze - Důležitou součástí kouzla Air byla schopnost promlouvat k fanouškům jazykem, ve kterém rezonuje okouzlení bezděčnou přímočarostí popu 70. let a křehkou krásou naivního kýče.
Na posledních dvou albech Pocket Symphony a Love 2 se ale zdá, že Air ztrácejí schopnost hledání nových kultivovaných vzorců, ve kterých by ono nevyřčené okouzlení rozechvěli opět a jinak. Mechanickým opakováním schémat se vyprazdňují na úroveň plagiátu sebe samých.
Obě desky naznačují, že tihle dva nadaní Francouzi začínají být u konce s dechem. Nebo aspoň na křižovatce, na které se ukazuje, že velká část jejich potenciálu je spotřebována. Zároveň Love 2 ukazuje, že jejich velké dny nemusí být u konce.
Jednou už v takové situaci byli. Začátkem milénia - po kompilaci raných prací Premiere Symptomes, plnohodnotném debutu Moon Safari a soundtracku k Virgin Suicides - na dřeň vytěžili možnosti svého jinak svěžího retro-zvuku.
Než aby opět pokoušeli to, co jim zajistilo globální úspěch, odskočili si na prazvláštní desku 10.000Hz Legend. Nahlédli do světa neurotických sci-fi romancí a jedinečných zvukových vizí, ve kterých se o pozornost perou perverzně znějící retro a bláznivé futuristické motivy.
Tehdy udělali naposledy něco zcela nečekaného; něco, co řada jejich fanoušků, které okouzlil hit Sexy Boy, nemohla a nechtěla skousnout. Těm se pak v roce 2004 revanšovali skvělou deskou Walkie Talkie: na ní našli znovu způsob, jak svou vizi sci-fi popu prodat jinak, jak zhmotnit crossover nejlíbivějšího melancholického popu s jedinečným vizionářstvím.
Bohužel to bylo taky naposledy, kdy dokázali překvapit. Pocket Symphony je jen pokorným návratem ke zvuku z konce 90. let. Ve své střídmosti tu došli až k čiré esenci svého stylu a zvuku, ale ukázalo se, že tato esence je po pěti deskách poněkud předvídatelná; Air poprvé nudili.
Letošní novinka Love 2 zastihla Nicolase Godina a Jean-Benoit Dunckela v lepší formě. Přesto by bylo předčasné tvrdit, že znovu našli ztracený osobitý výraz. Velmi trefně desku okomentoval recenzent britského magazínu Q: Love2 prý zní, jako kdyby Air přešli na autopilota a dál se nestarali.
Velmi přesné; všechno běží jak má, vše jde správným směrem, všechny kontrolky ukazují předepsané údaje. Ale všechno to vzrušení, kdy člověk drží v ruce knipl a ovládá až nelidsky složitý stroj, zmizelo.
Paradoxně: paranoidní, teatrální, poťouchlá a komplikovaná 10.000Hz Legend v sobě má xnásobek života a emocí než poslední dvě alba. Ta sice nastavují mnohem vlídnější tvář, operují s mnohem pozitivnějšími a jednoduššími emocemi, přesto znějí ve vší té hřejivosti až odcizeně.
Dobrým příkladem je skoro sedmiminutová Tropical Desease, odnikud nikam se motající chuchvalec měkoučké pohody. Jen bezobsažná zvuková hmota, jejíž rozmáchle melancholické retro citace vyvolávají o to stísněnější pocit zmaru.
Tohle už dělali před deseti lety a lépe. Nebo možná ne lépe, ale v souvislostech doby a souvislostech tehdy se rodící diskografie šlo o charismatický a zábavný počin. Sofistikovaná hra s banalitou, poučené experimentování s kýčem a chirurgicky přesná hra s dávkováním nejjednodušších emocí je příliš komplikovaný postup nabízející velmi omezené množství kvalitních výstupů.
Přitom Love 2 nabízí ve svých nejlepších momentech možnou únikovou cestu ze slepé uličky, do které na Pocket Symphony nakoukli a kterou nyní dál tvrdošíjně prozkoumávají.
Air vždy pracovali s vokály a texty spíše jako s dalším z nástrojů, zvukových motivů. Slova je zajímala často pro jejich zvukomalebné kvality než pro obsah a vyznění. Kdykoliv se tím řídili, dokázali svým kompozicím dát nový přesah.
Nejvíce se jim to dařilo právě na 10.000Hz Legend - a je nadějné, že na Love 2 se k tomuto konceptu práce s hlasem vracejí důkladněji. V úvodní Do The Joy, krautrockové Be a Bee nebo v Love osekají všechny významy a konotace do zvuku a nijak nevadí, když používají banální slovní spojení nebo hloupoučká klišé.
Naopak v rámci formátu plnohodnotné skladby a písňového textu se na Love 2 odhaluje fakt, že koncept lehoučkého popu ironicky citující ze 70. let je zcela vyčerpán.
Sing Sang Sung nebo So Light Is Her Footfall jsou pořád v zásadě dobré balady, Air jsou stále zruční skladatelé a hudebníci. Ale všechna ta sofistikovaně podaná banalita a poučená hra s recyklací retro motivů už nehraje v jejich prospěch. Ze všeho nejvíc by jim prospěla další nečekaná odbočka kamsi k šokantnímu 10.000 Hz Legend.
Love 2 není rozhodně špatná deska. Ale je zároveň prodchnuta smutnou pachutí temného tušení, že doby, kdy Air s každou novou deskou překonají sami sebe a posunuli se do nových souvislostí, asi končí. Z vizionářů se stali rutinéři vlastního konceptu. Jakoby uvízli ve velmi pěkně vyvedené slepé uličce, ale pořád jen slepé uličce, jejíž trudný konec je předvídatelný.
Je v tom vlastně cítit ten samý melancholický zmar, který určuje samu existenci jejich stylu.
Air: Love 2. CD, 46 minut. Vydala firma EMI Music, 2009.
