Český novinář vyhlášený slušností by se s tím jistě ztotožnil. Slova nicméně nejsou jeho. Skladba pochází z roku 2019 a rada byla původně připsaná již nežijícímu irskému zpěvákovi Liamu Clancymu. Hansard tak Černého jméno v Praze možná intuitivně, možná improvizovaně zakomponoval tam, kam mu pocitově pasovalo.
Bylo to poděkování za neobvyklé přátelství. Černý o Hansardovi psal jako jeden z prvních začátkem tisíciletí, kdy zpívající irský kytarista kapely The Frames neměl mnoho zastánců a také v Česku hrával od menších klubů přes různá podloubí či kašny na náměstích až po táboráky. Přesto jej Černý označoval za světového a pořádal o něm poslechové pořady stejně jako o Leonardu Cohenovi nebo Bobu Dylanovi. Hansard mu přízeň oplatil, když za novinářem po operaci přijel do nemocnice a hrál mu tam na kytaru. Další etapu přátelství zaznamenal dokumentární film Hedviky Hlaváčkové, v němž Hansard navštěvuje novináře u něj doma na Letné a před kamerou mluví i zpívají.
Jiří Černý letos v srpnu zemřel ve věku 87 let. Nedožil už se tedy úterního koncertu ve velkém sále Lucerny, Hansardova největšího v Česku od roku 2010, kdy na stejném místě zpívali s Markétou Irglovou jako čerství držitelé Oscara za píseň Falling Slowly z filmu Once.
Tehdy to vypadalo na vrchol slávy. Dva roky nato Hansard zahájil sólovou dráhu a do Česka se sice dál vracel, ale spíš do sálů velikosti pražské Archy, kde jednou představil i početnou sestavu s dechovou a smyčcovou sekcí. Nyní ho doprovází šestice muzikantů včetně nečekané hráčky na theremin. Třiapadesátiletý Ir má tmavomodré džíny, černé sako, na klopě připnutý zlatý javorový list. Kudrnaté vlasy doplňuje mohutnější a šedivější plnovous než dřív.
V průběhu více než dvouhodinového koncertu Hansard především přehrává celé své nové album All That Was East Is West of Me Now, první po čtyřleté pauze. Adekvátně k němu je část večera vysloveně rocková, využívající syrový zvuk dvou zkreslených elektrických kytar. Místy to evokuje sestavu The Frames, jejíž dva členové ostatně stojí na pódiu: druhý kytarista Rob Bochnik a Joe Doyle střídající kontrabas s baskytarou.
Ve skladbě Don’t Settle Hansard nejenže zmiňuje Jiřího Černého, především zpívá o tom, jak si to člověk musí odpracovat, což v kostce vystihuje jeho příběh. Jako třináctiletý zanechal školy a začal hrát na dublinské Grafton Street, záměrně jiné ulici, než kde jeho matka prodávala zeleninu. Pět let tam zpíval převzaté písně Boba Dylana nebo Vana Morrisona, než na sebe roku 1991 upozornil rolí kytaristy ve filmu The Commitments režiséra Alana Parkera o fiktivní dublinské skupině. Tentýž rok vydal první album s The Frames, které navzdory proměnám sestavy udržuje dodnes.
Vždy měl blíž k americké a soulové než třeba irské lidové hudbě, což nyní opět potvrzuje v Praze. Zároveň mimoděk ukazuje, že z dob buskování stále čerpá. Hansardovy desky bývají sice pěkné, ale docela obyčejné. Opravdu mimořádný je až naživo, kdy má obrovské charisma. Celý večer se intenzivně hýbe a energicky zpívá i hraje. Několikrát dupe do rytmu tak hlasitě, jak to Češi nezažili snad od návštěvy Toma Waitse.
Na ploše jedné písně opakovaně využívá celou dynamickou škálu od pianissima po vypjaté momenty, kdy dramaticky zpívá falzetem nebo euforicky překřikuje kapelu. Se stejným zápalem pravou rukou mohutně řeže do kytary, což se naučil na ulici, když potřeboval zaujmout kolemjdoucí. Také po Česku pak roky jezdil s omlácenou akustickou kytarou Takamine, jejíž vrchní desku z cedru údery ruky postupně proděravěl. V Lucerně má nyní jestli ne tentýž nástroj, tak jeho věrnou kopii. Jinak kytar střídá několik, lehce převažují elektrické Fendery.
Na moři
Hansardovo charisma souvisí také s tím, o čem zpívá. Zejména na nové desce zní vážněji než dřív. Také celý pražský koncert ale připomíná mrtvé. Kromě novináře Černého například irského básníka a mořeplavce Dannyho Sheehyho, na jehož vlastnoručně postavené lodi Hansard v roce 2016 absolvoval kus cesty z Irska do španělského Santiaga de Compostela. Písničkář s ním 31 dnů vesloval podél španělských břehů.
"Byla to fantazie, odysea, epické dobrodružství," popsal deníku Irish Times, jak se okolo šesté budili, v sedm byli na moři, odpoledne zakotvili, najedli se a celý večer zpívali u ohně. Rok nato Sheehy zemřel, když se s ním tatáž loď potopila.
Hansard mu na nové desce věnoval skladbu The Feast of St. John. Napsal ji o svatojánské noci, kdy pozoroval, jak Irové na kopcích zapalují ohně, a myslel na kamaráda. Ve studiové verzi píseň graduje hlučným sólem houslisty Warrena Ellise z kapely Nicka Cavea. V Praze ho skvěle nahrazuje houslista Gareth Quinn.
Dalšího nebožtíka připomíná kompozice Short Life. "Protože život je krátký. Nedávno mi bylo třiapadesát a uvědomil jsem si, že vše, co v mém životě dosud vycházelo, teď zapadá," vysvětlil Hansard na Instagramu poetický název aktuální nahrávky. Metafora značí pomyslné druhé dějství života a smíření se s věkem. "Často myslím na Mica, který se dožil jen 32 let. Short Life je pro něj," dodal v narážce na irského písničkáře Mica Christophera, jenž zemřel roku 2001 po tragickém pádu na schodech.
Další moment v Lucerně přichází, když Hansard sahá do repertoáru kapely Interference. Účinkovala ve filmu Once a jejího frontmana na invalidním vozíku Ferguse O’Farrella opakovaně zažili i Češi. Zemřel v roce 2016, vloni ho připomněli spoluhráči na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Hansard nyní Čechům hraje jeho skladbu American Townland zmiňující Izrael a Palestince. "Přestaňte bojovat kvůli svým bohům / Kvůli hluku vašich zbraní vás neslyší," apeluje písničkář, načež v reakci na současnou válku mírně aktualizuje text o výzvu k zastavení palby.
Matka a syn
Kromě všech těchto úmrtí Glenu Hansardovi v prvním pandemickém létě 2020 zesnula matka. Byla v pečovatelském domě, písničkář se o jejím skonu dozvěděl v zahraničí. "Ztratil jsem půdu pod nohama. Najednou jsem nepoznal dobré od zlého. Celý život jsem věděl, co se mi líbí a co ne. Najednou mi bylo všechno lhostejné," vylíčil irskému časopisu Hotpress.com, jak ji oplakával.
Záhy nato matčin snubní prstýnek věnoval partnerce, finské básnířce Maire Saaritse. A vloni v říjnu se jim narodil syn. Dnes bydlí střídavě v irském Kildare a finských Helsinkách. Hansard to označuje za "nejdobrodružnější" období svého života.
Že se svého prvního potomka nemůže nabažit, bylo patrné, už když písně z nové desky hrál na Instagramu. "Jestli budu mít zpoždění, tak jsem se zdržel při koupání Christyho. A pokud bude spát, musím hrát potichu," varoval. Také během pražského koncertu se v jednu chvíli ozve dětský pláč. Hansard zjihne. "Tady je dítě? A my děláme takový kravál," ztiší spoluhráče a chvíli zpívá šeptem.
Písně na novou desku psal ještě před synovým narozením. Nejosobnější je v Sure As The Rain, která také v Lucerně začíná jako komorní valčík plný mollových akordů. Joe Doyle hraje na kontrabas, bubeník Earl Harvin metličkami a Hansard text zprvu recituje nejhlubší polohou svého barytonu, než přejde do francouzštiny. Zmiňuje ulici a školu v pařížském desátém obvodu. Song rekapituluje šťastné období, kdy tam pobývali s manželkou.
Prima sezóna ožila
Novinky naživo dobře fungují. Možná i proto, že Hansard si je před nahráváním vyzkoušel. Vloni na podzim pět úterý po sobě neohlášeně koncertoval v dublinském baru The Strawberry Hall, kde testoval, na které písně nepřipravené publikum zareaguje a které potřebují dodělat.
Je na něm patrné, že si užívá návrat na pódia po pandemii. Během ní kvůli hygienickým opatřením nejprve strávil dva měsíce v hotelu na Sicílii, kde se natáčel film Cyrano v hlavní roli s Peterem Dinklagem. Hansard tam v krátké scéně zpívá.
Později absolvoval turné s Eddiem Vedderem, frontmanem rockových Pearl Jam, a po letech znovu koncertoval s Markétou Irglovou. Jejich přátelství sahá do léta 2001, kdy Hansard účinkoval na festivalu Valašský špalíček. Několik měsíců tehdy ve Valašském Meziříčí bydlel u jejího otce, vydavatele místního časopisu Marka Irgla. Třináctiletá dcera irského hosta občas doprovázela na piano a zpívala.
V obýváku u Irglových vznikla balada Falling Slowly, jejíž první verzi zpívali roku 2002 v televizi. Šest let nato za ni dostali Oscara díky romantickému hudebnímu filmu Once, v němž ztvárnili hlavní role. Snímek s rozpočtem 150 tisíc dolarů utržil celosvětově téměř 21 milionů dolarů a inspiroval ještě úspěšnější broadwayský muzikál, oceněný osmi divadelními cenami Tony. Hansard s Irglovou byli v jednu chvíli tak slavní, že se objevili v animovaném seriálu Simpsonovi. K působivosti příběhu přispěl fakt, že irský hudebník s tou dobou již plnoletou Irglovou tvořili pár. Rozpad jejich vztahu zachycuje dokument z roku 2011.
Letos po dlouhé době absolvovali 14 koncertů v USA pod hlavičkou projektu The Swell Season, nazvaného Prima sezóna podle povídek Josefa Škvoreckého. Zároveň na Islandu, kde Irglová žije s manželem, natočili nový singl.
Hansard ho teď v Praze nezazpíval, tři písně z jejich repertoáru ale ano. Irglovou nahradila Ruth O’Mahony-Brady, kromě zpěvu celý večer střídající pianino, syntezátory a klávesy Fender Rhodes. V duetu Falling Slowly ještě pořád Hansard falzetem pěje netradičně vysoko. A stále je naživo působivá balada When Your Mind’s Made Up, jejíž refrén doprovází klavír rovněž ve vysokém rejstříku.
Na toto období písničkář v Lucerně vzpomněl, když poděkoval "Janě a Markovi", to znamená rodičům Irglové. Jednu skladbu věnoval předskokance Petře Hermanové, což je zase dětská spoluhráčka Irglové z Valašského Meziříčí. A ještě jiný song poslal "kamarádům z Nerudovy ulice na Malé Straně, kteří musí každý den šplhat do kopce". Jednalo se o novou skladbu There’s No Mountain přeneseně motivující posluchače, že "žádná hora není příliš vysoká či nízká, abyste ji nezdolali".
Nejen v této písni dostala prostor i poslední členka sestavy, americká hráčka na theremin a zvony vystupující pod pseudonymem Via Mardot. Všichni na pódiu pak excelovali v dalším čerstvém songu Bearing Witness opět s jednoznačným vzkazem, že "Nejde o to, co máte / Ale jak s tím naložíte".
Toho kréda se Glen Hansard drží. Příští měsíc bude znovu buskovat na dublinské Grafton Street, kde od roku 2009 každý Štědrý večer vybírá peníze na charitu a připojují se tam k němu celebrity jako Bono z kapely U2. Na jednu stranu se tím písničkář symbolicky vrací na začátek. Zároveň si udržuje, co dělá Hansarda Hansardem: charisma obyčejného chlápka s kytarou, který ani v plné Lucerně neprojevuje hvězdné manýry.
Tak jako vloni v Dublinu na ulici spontánně zpíval se dvěma ukrajinskými uprchlíky před ruskou válkou, tak jako kdysi začal spolupracovat s teenagerkou Irglovou, tak jako se spřátelil s kritikem Jiřím Černým. Jedno vede k druhému, všechno se to v Hansardově životě proplétá a jednou z toho možná budou další písně.
