Recenze - Byla once jedna prodavačka květin a byl once jeden pouliční zpěvák. Žili byli v ulicích Dublinu. Tam se setkali, ona se mu ze začátku zdála trochu divná, ale pak si spolu zahráli - on na kytaru, ona na klavír - sblížili se, nahráli spolu desku a zase šli svou cestou.
To je shrnutí obsahu filmu Once, zámořského hitu, který prý uchvátil i srdce Stevena Spielberga. A vlastně ani není divu, slovutnému režisérovi nejspíš imponuje míra autenticity a rukodělné natáčení, tak nesrovnatelné s jeho pečlivě připravenými výpravnými projekty.
Zdánlivá absence nezbytných součástí propočítaného hollywoodského projektu je i zřejmým důvodem úspěchu u diváků a kritiků. Tady přece lze ukázat citlivou duši a dojmout se bez rizika, že dotyčný bude označen za přihlouplého konzumenta.
Skrz naskrz romantický příběh s prvky melodramatu ovšem může za úspěch vděčit i tomu, že jakoby hollywoodské produkci z oka vypadl.
"Pod povrch chci proniknout, a přesto na něm ulpívám," zpívá ve filmu Hansard. I Once by chtěl proniknout pod povrch a skrze jednoduché prostředky vyprávět o hloubce lidského citu, ale ulpívá na povrchu.
Když nahlédneme za slupku příběhu o setkání dvou spřízněných duší, které si shodou okolností zahrály dvě skutečně spřízněné duše Glen Hansard a Markéta Irglová, neodhalíme nic.
Obrazově film připomíná o něco zdařilejší, ale pořád poněkud naivní domácí video. Postavy pozoruje ve velkých celcích uprostřed běžného pouličního provozu, záběry často budí dojem skryté kamery.
Herecké výkony Markéty Irglové a Glena Hansarda za těmi pěveckými škobrtají stejně jako vysavač, který tahá hrdinka po ulicích Dublinu. Vyloženě mizerné je ztvárnění role hrdinčiny matky a jejich v češtině vedený improvizovaný rozhovor.
České reálie vůbec pokulhávají. Hrdinka pocházející z Česka vypadá spíš jako nebohé dítě ulice z Bukurešti. Dublinem se protlouká s náručí květin, případně vyráží uklízet bohaté domácnosti nebo prodává bezdomovecký časopis.
Češi v zahraničních filmech, to už je dnes fenomén, který je neodlučně spjatý s odérem otrhaných ubožáků z Východu, kteří nemají nic než čistou nevinnou duši prosťáčka.
I film je takhle čistý, nevinný, prosťáčkovský. Přitom bohužel pohrdá i psychologií postav, takže se o nich nedozvíme víc než to, že mají jakési bývalé partnery. Není divu, že v jejich charakterech nelze vysledovat jakýkoliv posun; a není tedy divu, že v závěru už se řídký scénář zvrhává v nudu.
Když lehce záporácký zvukař při pohledu na Hansardovu muzikantskou sestavu pronese do telefonu: "Trčím ve studiu s partou pošuků," nelze než souhlasit. Bez ohledu na to, že on se pod vlivem jejich hudby promění v krotkého fanouška.
Možná je vliv Hansardovy hudby magický. Možná řadu diváků k filmu připoutá podobně jako onoho zvukaře a budou básnit o jeho poezii a síle. Ostatní (které ti první mohou směle označit za cyniky) mohou jen nabídnout reakce od "upřímného pokusu, který se nepovedl" až po kýčaření.
A dokonce zažívat trapnost při pohledu na technicky i scenáristicky nedokonalé scény. Třeba tu, v níž Hansard Irglové v autobuse formou písně vypráví o tom, jak se rozešel se svou bývalou láskou, nebo tu, v níž se Irglová neuměle rozpláče při zpěvu vyznání lásky.
Přitom film ožívá právě tam, kde odhazuje prosťáčkovsky ušlechtilý závoj. V dlouhé scéně hrdinčiny chůze v županu a směšných bačkorách nočním městem, když si se sluchátky na uších přezpívává právě stvořený text.
Ty, kdo nepodlehli, bude iritovat i Hansardova sentimentální hudba, ve které neobjeví víc než další upřímnou, bezprostřední a řemeslně zvládnutou snahu o cosi až "metafyzického".
Jeho písně o bývalých láskách jsou v Česku notoricky známé už jen díky tomu, že je důkladně provařil Jan Hřebejk ve své Krásce v nesnázích. Když pak zní stejné melodie ve Once, nemůže se divák ubránit déja vu.
Režisér John Carney nemá vycizelovaný Hřebejkův styl, ale ve výsledku to vyjde téměř nastejno. Nepodezírejme Iry z hudební ani filmové vypočítavosti, ale přes všechen pel autenticity působí jejich prostinký příběh příliš manifestačně a chtěně.
Je za ním cítit touha udělat laskavý a dojemný film o dobrých lidech, kteří jsou tak trochu nemožní, ale o to opravdovější.
Výsledkem je taková nedokonalá, ale ručně pletená šála od babičky, do které se lze zachumlat s pocitem morální převahy. Že to stačí spoustě lidí k dojímání nad filmem i nad sebou samými, za to už autoři nemůžou.
Once, Irsko 2006. Scénář a režie John Carney, kamera Tim Fleming, hrají Markéta Irglová, Glen Hansard, Bill Hodnett a další. 85 minut, distribuce Bontonfilm.
