"V dospívání jsem věděl, že existuje rozdíl mezi místem, kde od narození žiju, a místem, odkud pocházím," napsal jste před lety v knize Who Are We? (Kdo jsme?), jejímž tématem je identita. Co tím myslíte?
Narodil jsem se v Anglii rodičům pocházejícím z Barbadosu, který býval britskou kolonií. V našem bydlišti, městečku Stevenage, jsme byli jedni z mála černých lidí. Slýchával jsem poznámky typu "To je zase zima! Vsadím se, že tam u vás takovou nemáte". Odpověděl jsem, že bydlím ve vedlejší ulici.
Jeden člověk se mě třeba ptal, odkud jsem. Řekl jsem mu to. Otázal se, kde jsem se narodil. Odvětil jsem, že ve vedlejším městě. "Dobře, ale předtím?" ptal se dál. Žádné předtím nebylo, povídám mu. Chtěl tím říct, že nepocházím odsud. A pak tu byla moje maminka, která chtěla, jak to u přistěhovalců bývá, předat dětem něco ze své kultury, z rodinné historie.
Jako mnozí přistěhovalci a většina těch, kdo žijí na Západě a nejsou běloši, jsem tedy byl neustále konfrontovaný s rozdílem mezi tím, kde žiju, a tím, odkud pocházím. Což je jen jinak položená otázka "Jak jsem se tady ocitl?". Tuhle otázku by si neměli klást jen přistěhovalci jiné než bílé barvy pleti. Vezměte si například Evropu a její dlouhou historii migrace, Čechů do Německa, Němců do Maďarska nebo do Polska a tak dál. Já jen něco z téhle historie nosil přímo na vlastním těle.
Proto vás tak zajímá identita, jak je vytvářena, jak ji vnímáme nebo jak je využívána v politice?
Určitě. Od raného věku jsem byl nucený zabývat se otázkou, kdo vlastně jsem a jak to souvisí s tím, kde žiju. V neposlední řadě to znamenalo i zkušenost s rasismem nebo diskriminací, když lidé podle vzhledu předpokládali, že jsem lupič, gangster, raper a podobně. Jen zřídka si někdo tipl, že jsem novinář nebo že učím na univerzitě. Zkrátka protože se druzí tak často zabývali mojí vlastní identitou, přiměli mě, abych o ní přemýšlel i já sám.
Knihu jste napsal v roce 2010, kdy se téma identity stále častěji stávalo politickým nástrojem. Není například fantazie ruského prezidenta Vladimira Putina o Ukrajincích jako odrodilých Rusech a následná válka příkladem, kam trend identitární politiky došel?
Politika identit právě tehdy zažívala rozmach. Nevycházel jsem ani tak z úvah o mojí osobní identitě, jako spíš z debat o islámu, válce, terorismu a národní identitě, které hýbaly Evropou i Británií, když se diskutovalo o nošení burky nebo hidžábu. To byly klíčové motivy, které jsem chtěl pojmout širším způsobem. Od té doby téma identity posílilo, když se podíváme na brexit, Donalda Trumpa, Rusko a Ukrajinu nebo témata spojená s transgenderem. Když jsem knihu psal, stejnopohlavní manželství nebyla normou, pouze v několika málo státech, na rozdíl od dneška, kdy jsou běžná ve většině zemí Západu. Téma identity od té doby ještě eskalovalo. Proto už se kniha při druhém vydání jmenovala Kdo jsme a mělo by na tom ve 21. století záležet? - a při následujícím vydání už nesla podtitul Jak identitární politika ovládla svět.
Je identita hlavním tématem, které přednášíte studentům na univerzitě v Manchesteru?
Zabývám se černošskou populací v poválečné Evropě. Na kontinentu byla přítomná po staletí, ale až od války jde o významné počty. Sleduji tedy přítomnost, vliv a to, jak se o černošské populaci v poválečné Evropě mluvilo. Jedna ze studií, které jsem na to téma četl, se týká Namibijců v Československu. Ještě ve větším počtu, včetně dětí, žili Namibijci v Německu.
Existuje mnoho příběhů černošské populace v poválečné Evropě, příběhů možná známých, ale málo zmiňovaných. Kombinuji tedy své dlouholeté zkušenosti novináře, který vypráví příběhy, s novou profesí. Na univerzitě přednáším teprve tři roky. Nové povolání mi dává víc času studovat, prohlubovat znalost témat a zkoumat je, na to má současná novinařina čím dál tím méně času. Knihu o československých Namibijcích jsem našel jedině díky výzkumu, v britských knihkupectvích bych na ni nenarazil.
Na univerzitu jste nastoupil těsně před pandemií covidu-19, o zkušenosti pedagoga za covidu jste psal pro domovský list Guardian. Vzali jsme si z pandemie nějaké poučení?
Myslím, že hlavní poučení se týká důležitosti lidského kontaktu. Vynalezli jsme způsoby, jak se propojit digitálně, ale situace, která nás připravila o možnost fyzického setkání, odhalila jeho důležitost. Kdysi jsem se ptal sám sebe, jaký má smysl jezdit na festivaly nebo na konference. Takového času a peněz! Ale pak si to člověk uvědomí, včetně toho, že některé lidi potkáte jedině šťastnou náhodou.
Digitální svět něco jako náhodu vyloučil. Papírové noviny jsme četli stránku po stránce a občas jsme narazili na něco, o čem jsme nevěděli, že by nás mohlo zajímat. Nebo čekáte v baru na známého, zpozdí se a vy se dáte do řeči se ženou, do které se nakonec zamilujete. I takové šťastné náhody digitální svět prakticky vyloučil. My dva teď spolu mluvíme po internetu, ale už náhodou nepotkám nikoho dalšího z vaší redakce. To jen pro představu, kolik toho v digitálním prostředí ztrácíme.
Další věc, kterou mě covid naučil, se týká ochoty společnosti ke změně. Samozřejmě existovali popírači očkování a podobně, ale v zásadě se třeba průmyslové podniky dokázaly měnit, když namísto výroby začaly produkovat ventilátory. Viděli jsme, jaký druh povolání je pro společnost naprosto zásadní, a nebyly to vždy profese s nejvyššími platy. Do určité míry jsme potřebovali novináře, aby přinášeli informace, určitě techniky, lékaře, zdravotní sestry, donáškovou službu, učitele, řidiče náklaďáků. Sledovali jsme schopnost společnosti se změnit.
Gary Younge (54)
Britský rodák, jehož rodinné kořeny sahají na karibský ostrov Barbados, v roce 1993 jako čtyřiadvacetiletý nastoupil do britského deníku Guardian. Pracoval pro něj do roku 2019, kdy byl jmenován profesorem sociologie na Manchesterské univerzitě.
Napsal šest knih včetně letošních Dispatches from the Diaspora, což je výbor jeho textů o černošské diaspoře a reportáží z Jihoafrické republiky, Zimbabwe, USA, Británie nebo Karibiku za téměř čtyři dekády. Žije v Londýně.
Hostem Festivalu spisovatelů Praha byl několikrát začátkem tisíciletí, kdy moderoval programovou sekci Hovory listu Guardian. V jejím rámci před Pražany vedl interview se spisovateli Salmanem Rushdiem a Gorem Vidalem, Davidem Grossmanem, Homerem Aridjisem, Edem Sandersem nebo jihoafrickou nositelkou Nobelovy ceny za literaturu Nadine Gordimerovou.
Není to ale právě digitální svět, který umí identitární politiku "my versus oni" extrémně vyhrotit?
Jenomže já nevidím identitární politiku jen jako zlo. V knize ji popisuji jako oheň, u kterého se můžete ohřát, ale také vás může spálit. Veškerá politika přece vychází z pocitu identity. To, kým jsme, vytváří, nikoliv však determinuje, naše porozumění světu. Díky identitě se my dva teď spolu můžeme bavit.
Já vyrostl jako černoch, Brit v 70. letech, muž a heterosexuál, což poznačilo podobu příběhů, které vyprávím, a nasměrovalo mě to ke knihám, které čtu. Zažil jsem Margaret Thatcherovou, vy ve stejné době komunismus. To je naše identita, formuje naše porozumění světu. Skrze vlastní identitu jsme schopní navazovat vztahy a být solidární. Jak říkám v knize: je nevyhnutelné identitou začínat, ale děsivé u tématu identity končit.
Díky mé vlastní identitě mě vždy zajímali Židé, co se s nimi dělo za druhé světové války a co se s nimi děje nyní. Moje vlastní zkušenosti mi samozřejmě neumožňují mít vztah k holokaustu, ale dokážu se vžít do těch, kdo zažívají diskriminaci. Moje identita mi do jisté míry umožnila i kontakt s tématy, která se týkají práv leseb a gayů, ačkoliv sám gay nejsem. Umožnila mi kontakt s genderovou diskriminací. Jamile se tedy nezaseknete na své identitě, může vám sloužit jako výchozí bod.
Ještě uvedu příklad: při studiích ve Skotsku jsem se stal fanouškem glasgowského fotbalového klubu Celtic FC. Jejich fanouškovská základna jsou většinou katolíci, kteří mají kvůli diskriminaci v Severním Irsku blízko k republikánskému Irsku a republikánským idejím. Ale také jsou to všichni levičáci, jako tehdy já. Nakonec jsem se díky vlastní identitě stal fanouškem Celtic. Identita nás může dovést na místa, o kterých jsme nevěděli.
Do Prahy se vracíte na pozvání Festivalu spisovatelů Praha. O čem budete mluvit?
O letošní knize Dispatches from the Diaspora, která je výběrem mých textů za 27 let o černošské diaspoře a reportáží z Jihoafrické republiky, Zimbabwe, USA, Británie nebo Karibiku. Jako zpravodaj jsem pokrýval volby v JAR, to byl můj průlom v novinařině, v Zimbabwe jsem byl v době Roberta Mugabeho, kdy země kolabovala, o Spojených státech jsem psal 12 let jako tamní zpravodaj Guardianu, pokrýval jsem volby, v nichž vyhrál Barack Obama, i hurikán Katrina. Pořídil jsem rozhovory s Desmondem Tutu, raperem Stormzym, Angelou Davisovou. Budu mluvit o černošské diaspoře v posledních třech dekádách.
Když jste se po 12 letech psaní pro Guardian vrátil z USA do Británie, měl jste v novinách prominentní pozici hlavního editora. Přesto jste odešel na univerzitu s tím, že si nedovedete představit, jak na tom místě strávíte zbytek života. Na univerzitě si to představit dovedete?
Dovedu si představit, že do konce života budu psát. Když jsem v novinách začínal, bylo mi čtyřiadvacet. Díky své práci jsem se podíval na fantastická místa, mluvil jsem s úžasnými lidmi. Ale v určitém momentu jsem se zastavil. Rád bych investoval víc času do méně slov.
Ještě v jiné své knize Another Day in the Death of America jste popsal příběhy deseti amerických dětí a dospívajících zabitých v jediný den zbraněmi, které jsou v USA volně k dostání. Přesto se nic nezměnilo. Vážně máte dojem, že knihy, víc než novinové články, mohou něco změnit?
Musím tomu věřit. Knihy změnily můj život i způsob, kterým přemýšlím. Měly vliv na to, jak chápu běh světa. Poučily mě. Šance, že jediná změní svět, je mizivá. Povedlo se to jen málo knihám, Bibli nebo Koránu. Ale mohou ke změně přispět. Mohou utvářet lidské myšlení. Mohou se stát tlampači lidské zkušenosti. Považuji knihy za příspěvek k diskusi mezi lidmi. Netušíme, kam jejich vliv nakonec dosáhne.
Nedávno jsem své ženě řekl, že mi vlastně ani nezáleží na tom, zda moje knihy někdo čte. Důležité je, že píšu. Kdyby Adam Hochschild nenapsal Ducha krále Leopolda, nevěděl bych to, co vím o Belgii a Kongu. Knihy mají život, který přesahuje dobu vzniku. Někdy o celá staletí. Homérovu Odysseu se stále snažíme pochopit.
