Soubor 48 Halsových děl včetně portrétu pozdějšího poslance generálních stavů Jaspera Schadeho, zapůjčeného ze sbírek pražské Národní galerie, byl nejprve k vidění vloni v Londýně. Minulý měsíc se přesunul do nizozemské metropole, kde už nyní pořadatelé prodali přes 200 tisíc vstupenek. Přehlídka zde potrvá do 9. června, načež bude od 12. července do 3. listopadu k vidění v berlínské Gemäldegalerie.
Podle agentury AP byl malíř a portrétista nejčastěji bohatých měšťanů Hals, jenž žil v letech 1580 až 1666, známý rozpustilou náladou. Rád holdoval alkoholu, zároveň se celý život potýkal s dluhy a věřitelé ho několikrát dostali před soud.
"Přesto se na jeho obrazech lidé často usmívají nebo dokonce smějí, což je v 17. století mimořádné," konstatuje kurátor Friso Lammertse. Zejména u portrétů na objednávku bývalo až do 18. století standardem zobrazovat dotyčného vážně. Smích či úsměv by byly považovány za nevhodné. "Nemůžeme to ale přičíst jen tomu, že Hals rád pil, a proto si osvojil uvolněnější styl. Patrně si byl spíše plně vědom toho, kam se v té době dostala evropská malba," myslí si odborník.
Hals proslul portréty na objednávku, od těch samostatných po skupinové, jako je Hostina příslušníků milice sv. Jiří z roku 1616, tedy stále ještě relativně z počátku jeho kariéry.
Občané nezávislých měst Nizozemí toho času museli sloužit v milici. V malířově rodném městě Haarlemu bývalo zvykem poctít příslušníky jednotek poté, co splnili svou povinnost, bohatou hostinou. "A stalo se tradicí zaznamenat tyto radostné události na velkém plátně," popsal vznik obrazu v knize Příběh umění kunsthistorik Ernst Gombrich.
Podle něj se Halsovi podařilo neobyčejně zobrazit na jednom plátně tolik lidí, kteří přitom nevypadají strnule či uměle.
Do slavnostní skupiny vnesl život, aniž by zanedbal účel obrazu: přesvědčivě ukázat každého ze 12 milicionářů tak, aby měl divák pocit, že už ho někde viděl. "Od tělnatého plukovníka, který sboru předsedá v čele stolu a pozvedá číši, až po mladého praporečníka na druhém konci, jenž nemá sice přidělené místo, ale hrdě se dívá ven z obrazu, jako by chtěl, abychom obdivovali jeho skvělý šat," interpretuje to Gombrich.
Malba je součástí aktuální výstavy, muzeum v Haarlemu ji zapůjčilo poprvé ve své historii.
Halsův styl se ale dál vyvíjel. Oproti známějšímu Rembrandtu van Rijnovi používal spíše denní světlo a stříbřité tóny. Jeho techniku ovlivnili vrstevník Peter Paul Rubens nebo o generaci mladší Anthonis van Dyck.
Možná i pod jejich vlivem začal Hals dělat rychlejší, dynamičtější a prudší tahy štětcem. V pozdním období barvy nanášel stále skicovatějším způsobem, čímž připravil půdu pro Vincenta van Gogha nebo Édouarda Maneta. Někteří francouzští impresionisté později cestovali do Halsova rodného Haarlemu, aby jeho práci detailně prostudovali.
"Těžko si dnes můžeme představit, jak smělé a nekonvenční byly tyto obrazy v očích diváků. Sám způsob, jímž Hals pracoval s barvou a štětcem, naznačuje, jak rychlý, prchavý dojem zachytil," napsal kunsthistorik Gombrich, podle nějž portréty z dřívější doby bývaly zpravidla malovány s viditelnou trpělivostí. Po zhlédnutí obrazu bylo člověku jasné, že dotyčný absolvoval několik sezení, aby si malíř zaznamenal všechny detaily.
"Hals nikdy nedovolil, aby se jeho model unavil nebo nudil. Připadá nám, že jsme svědky toho, jak rychle a zručně pracoval se štětcem, aby vykouzlil podobu s rozcuchanými vlasy nebo s vyhrnutým rukávem jen několika doteky světlé a tmavé barvy," uvedl Gombrich u malířova portrétu obchodníka Pietera van den Broeckeho z roku 1633, který je rovněž součástí aktuální přehlídky.
Kunsthistorik nicméně zároveň upozorňuje, že v Halsově případě rozhodně nehrála roli ledabylost. Kompozici si dopředu dobře promyslel.
Frans Hals namaloval i několik žánrových obrazů, proslul ale především portréty. Jeho osobitý rukopis asi nejpřesněji vystihuje nejznámější plátno nazvané Smějící se kavalír z roku 1624, které lze rovněž vidět v Rijksmuseu. Zaznamenává neznámého muže v klobouku, se zahnutým knírem, pravděpodobně vojáka či alespoň důstojníka domobrany.
Obraz má živou kompozici a kromě záhadného úsměvu dotyčného zaujme očima upřenýma na diváka.
Malba se později dostala do Londýna, kde zaznamenala mimořádný úspěch a stala se součástí Wallaceovy sbírky pojmenované po důležitém anglickém mecenáši. Z anglické metropole nyní do zahraničí putovala poprvé od roku 1870, což podtrhuje význam aktuální výstavy, píše agentura AP.
Ta připomíná, že Rijksmuseum poslední roky slavilo úspěch s žádanými přehlídkami děl dvou mistrů ze 17. století, Rembrandta van Rijna v roce 2019 a naposledy vloni s retrospektivou barokního mistra Jana Vermeera. "Všechny tři umělce spojuje, že vytvářeli olejomalby, akorát každý úplně jinak," uzavírá ředitel muzea Taco Dibbits.
Poslední srovnatelně velká výstava děl Franse Halse se konala v letech 1989 až 1990, společně ji tehdy uspořádaly londýnská Královská akademie, Halsovo muzeum v Haarlemu a washingtonská Národní galerie umění.
